Looking for the heart

17. února 2017 v 18:19 | Starvoice |  Creepypasta
Takže... jelikož tu máme nějak mrtvo (ano, konečně jsem si všimla), po dlooooooouhé době tu zas něco přidávám. Ať se líbí!


Jaký máte v životě cíl? Chcete vydělat peníze? Mít šťastnou rodinu? Hodně zážitků?
Já chci pomáhat lidem. Proto jsem se stala zdravotní sestrou. V našem městě je malá nemocnice, kam vozíme pacienty z celého okolí. Vždycky je tu co dělat. Lidé přicházejí a odcházejí a vidět pokaždé jejich usměvavé tváře, když jdou domů, je přesně to, proč svou práci tak miluji. Mám tu všechno, co jsem kdy chtěla. Mezi ostatními sestrami jsem oblíbená a tak mám spoustu přátel. Doktoři vědí, že mi můžou důvěřovat. Dostávám do péče všemožné lidi, od malých dětí až po staré důchodce. Není pro mě problém se s každým domluvit. Nemocnice, i když je to divné, je pro mě něco jako druhý domov.
Jelikož bydlím sama a nikdo na mě doma nečeká, zůstávám často v práci přesčas a dodělávám věci, co se nestihly. Je toho dost, protože jako malá nemocnice moc zaměstnanců nemáme. I doktorů je tu málo. Někdy se divím, jak to oni všechno zvládají. Jack Johnson na dětském oddělení má vždycky úsměv na tváři a nějaké sladkosti po ruce. Některé z mých kolegyň říkají, že ty děti až moc rozmazluje. A on se na to vždycky jen podrbe ve vlasech, zasměje a řekne, že si prostě nemůže pomoct.
Jill, Jackova starší sestra, je naše vedoucí chirurgička. Jenom výjimečně se k nám dostanou tak vážné případy, ale když se to stane, můžeme se na ní naprosto spolehnout. Vždycky dokáže zachovat chladnou hlavu a všechno zvládne s přehledem. Na rozdíl od Jerryho. Jerry je doktor přes rehabilitace zlomenin a po úrazech. Milý člověk, ale hrozný zmatkař. Není nic neobvyklého, když zapomene klíče od ordinace a musí se pro ně vracet domů nebo když zapomene, že má na ráno někoho objednaného a pospí si o něco déle.
Ten, koho ale obdivuji nejvíc, není doktor. Je to můj dobrý přítel, Thomas, který je zdravotní bratr. Ze začátku jsem byla jedna z těch, co se smály už jen při představě, že by muž vozil po nemocnici jídlo a dával dětem usměvavé náplasti po injekci, ale on nás všechny naprosto překvapil. Nejenom, že se nevymlouvá a dělá všechno, co je potřeba, ale vypadá při tom tak přirozeně, jakoby tahle práce byla pro něj prostě stvořená. Ale co je na něm ze všeho nejlepší je to, že to dělá protože chce pomáhat. Tak jako já. Až na to, že já bych nejradši odcestovala někam do většího města. I když je tady tak útulně, mám pocit, že tu nepomáhám dost.
Musím přiznat, že je to tu trochu jednotvárné. Každý den vstanu, jdu do práce a cestou si v pekárně koupím snídani. V práci se převléknu, trochu popovídám s ostatními a jdu pomáhat na některé oddělení, podle toho, kde mám právě službu. V poledne se s ostatními najím a popovídáme si o našich stále stejných životech. Odpoledne většinou čistím nářadí z dopoledne nebo čekám v sesterně, kde budu potřeba. A když je den u konce a všechno potřebné hotové, jdu domů. Cestou si koupím v supermarketu něco k večeři, doma si to sním a pak jdu spát. Takhle jde můj život. Pořád dokola se opakuje. Úplně stejný.

Dnes je zvlášť velký shon. Za pár dní začínají školy v přírodě a všemožné zájezdy. Čekárny jsou k prasknutí plné lidmi, co se chystají na cesty, a rodiči s dětmi. Jack si vždycky najde chvilku, kdy vyběhne z ordinace k automatu na kávu a cestou rozdává bonbony. Dopoledne jsem přidělená k němu. Dětské oddělení mám ráda. Je tu vždycky živo. Dneska je potřeba i hodně odběrů a tak náplasti pomalu nedám z ruky. Sledovat Jackovu usměvavou tvář je vždycky uvolňující.
Doprovodím ke dveřím maminku se dvěma holčičkami a vykouknu do čekárny.
"Další prosím!" zavolám, ale než ke mně tatínek s dcerkou dojdou, na chodbě zahlédnu bílé lůžko, které sanitáři odvážejí spěšně směrem na operační sál. Trochu ve mně zatrne. Pevně doufám, že nejde o nic vážného. Nejsem sama, kdo se zastaví. Ale netrvá dlouho a jsem zase klidná. Je tu Jill, těžko by se mohlo něco vážného stát. Vezmu holčičku s tatínkem dovnitř ordinace a znovu sleduji Jackovu vlídnou tvář, jak je oba vítá. To mě uklidní ještě víc. Co tak vážného by se mohlo stát v tak malé nemocnici, jako je ta naše?
Vyjdu z ordinace až při polední pauze. Cestou minu operační sál. Nad dveřmi stále svítí červená kontrolka. Ještě nejsou hotovi? Tu osobu tedy operují hodně dlouho... Jen doufám, že opravdu nejde o nic vážného. Na obědě se posadím k Thomasovi. Dopoledne měl službu na chirurgii, ale jak se dozvídám, Jill ho poslala ven ze sálu, jakmile se něco zkomplikovalo. Ale neví co.
"To nic, Jill to zvládne, ne?" usměji se na něj, "Kdyby ne, určitě by tě jen tak pryž neposlala."
Úsměv mi vrátí, "Máš pravdu. Je to přece jen naše Jill. Jako by ona mohla mít s něčím problém."
Odpoledne strávíme spolu s jednou další sestrou na rehabilitačním. Oproti tomu, co má v čekárně Jack, tohle je pohodička. Navíc tu na to jsme tři. Tohle oddělení je poblíž chirurgického a tak občas s Thomasem vykoukneme ven, jestli už skončili. Neskončili. A takhle se táhne celé odpoledne. Až teprve k večeru kontrolka zhasne a nedlouho potom se dveře otevřou. Pohled na Jill nám ale vyrazí dech.
Na krev jsem zvyklá a nevadí mi, ale vidět Jill téměř celou od krve mi přijde nechutné. Navíc se tváří neuvěřitelně zdrceně. Ani neodpoví na pozdrav a zmizí za dveřmi do šaten. Počkáme si na dalšího, kdo vyjde, a toho se zeptáme, jak šla operace. V odpověď zavrtí hlavou.
"Nešla." oznámí nám, "Ten muž byl vlastně mrtvý už když ho přivezli."
"Mrtvý?" zatrne ve mně. Nesnaží se říct, že ho ztratili, že ne?
"Jo." kývne hlavou, "Nebylo moc, co jsme mohli udělat, ale Jill si to nechtěla připustit. Bylo to pochopitelně k ničemu."
Nezmůžu se ani na slovo. Mám pocit, že chápu, jak se Jill cítí. Nebo aspoň jak se cítila, když toho muže nechtěla nechat umřít. Zatím u nás v nemocnici umřel do dneška jen jeden člověk - asi dvacetiletý muž s leukémií. Vlastně byl zázrak, že přežil tak dlouho. Ale taky jsem tenkrát odmítla přijmout to, že umře.
"Co mu přesně bylo?" zeptá se Thomas. Díky bohu za něj... Zeptala bych se sama, ale moc jsem se zabrala do myšlenek.
Doktor si povzdychne, ale pak pokrčí rameny, "To kdybych věděl. Vypadalo to na nádor v břiše, ale najednou mu začalo kolabovat srdce. No, spíš jakoby ho jeho tělo najednou odmítlo. Začalo reagovat jako na parazita a zabíjet ho. V životě jsem tak divnou věc neviděl."
"To zní divně. Co o něm víme?" ptá se dál Thomas.
"Prakticky nic. Zkolaboval na ulici a neměl u sebe doklady ani nic takového. Jediné, co u sebe měl, byla kartička s telefonním číslem v kapsičce u saka. Jill tam hned volala, ale podle všeho to číslo neexistuje."
Povzdychnu si. Kdyby nikoho neměl, aspoň teď nebude nikdo další smutný. I když jsem nechápala, proč by nosil kartičku s falešným číslem. Pomalým krokem dojdu na sesternu. Překvapí mě, když tam do mě vrazí Jill. Už se umyla a teď mě vezme za rameno.
"Prohlídni mu ještě jednou oblečení a pak ho spal. Nepotřebujeme, aby se to tu šířilo, ať je to, co chce."
Hned na to rychle odejde a tak ani nestihnu nic říct. Ach jo, když chce, umí být strašidelná... No ale stejně jsem ještě neměla plán. Tělo už je odklizené a najít oblečení není problém. Prošacuju kapsy u saka i kalhot a pak i náprsní kapsičku u košile. Všechno prázdné. Začíná mě zajímat, co to mohlo být za člověka. Nakonec mě napadne ještě jedna věc - knoflíček u saka. Někteří lidé si na něj zespodu nechají vyrýt své jméno. Dřív se to tak dělalo, aby se nepopletly v prádelně, dneska je to spíš znamení luxusu. Horní knoflíček odpářu, teď už to stejně bude všem jedno. Trefa! Zaraduju se, když na rubu ucítím vroubky. Ale když knoflík otočím, má radost opadne. Místo jména na mě zírá číslice jedna. Možná jiný knoflík? Na zbylých třech najdu číslici nula. No, když se seřadí za sebe, dává mi to rovných tisíc. Ale i tohle bylo k ničemu.
Odnesu oblečení ke spálení a jdu domů. Dneska nemám ani náhodou náladu zůstávat tu déle. A to ten den tak pěkně začal. V šatně ještě stihnu Jill a povím jí, co jsem nenašla. O knoflíčcích jí říkat nebudu. Ještě by si myslela, že jsem divná. Nevypadá tentokrát ale moc duchapřítomně a tak by jí to možná bylo i jedno.
"Jill, neber si to moc k srdci prosím tě..." snažím se jí aspoň nějak trochu uklidnit, "Jsi skvělá doktorka a zachránila jsi spoustu-"
Zarazím se. Neposlouchá mě. Ani náhodou mě neposlouchá. Otočí se zády a za převlékání si tiše zpívá. Melodie je zvláštní... ale musím chvíli poslouchat, abych pochytila slova.

"The Lord Millenium is in search of you...
Looking for the heart now. Have you heard the news?
Maybe you stole it from him, I'll see if it's true."

A s tím se rozejde ven. Rozhodnu se za ní už nechodit. Měla toho pro dnešek dost. Doufám, že si aspoň zítra vezme volno. Nebylo by dobře, kdyby se přepínala. Zkontroluji, kdo tu dneska je přes noc a jako obvykle jim popřeji hodně štěstí. Ven vyjdu už v lepší náladě. Ještě zahlédnu Jill nasedat k Jackovi do auta. Dobře, že jsou spolu. Jill bude podporu potřebovat a neznám nikoho, kdo by uměl podpořit lépe, než Jack.

Od toho hloupého úmrtí na sále už je to týden a my pořád nemáme nejmenší tušení, co to bylo za chlápka. Naštěstí už se tu neobjevil nikdo s podobně podivnou nemocí. Nemyslím si, že by Jill zvládla další mrtvolu. Už tak je z toho dost otřesená. Ale tu písničku si zpívá pořád. Myslím, že ani neví sama proč. Možná jí to pomáhá se uklidnit. Aspoň v to pevně doufám. Jack si ji začíná občas zpívat s ní a zdá se, že jí to tak vyhovuje. Jsem za to ráda. Konečně se snad zas vracíme do starých kolejí.

*o necelé tři roky později*

Nechápu, co se děje. Nevím, jak dlouho už utíkám. Bolí mě nohy. Mám pocit, že už dlouho běžet nevydržím. Seběhnu schody do přízemí. Výtahy jsou mimo provoz a i kdyby nebyly, je to po schodech rychlejší. Nikoho neslyším, je tu úplné ticho. Ozývají se tu jen moje vlastní kroky a můj zrychlený dech. Setřásla jsem ji? Nemůžu si dovolit zastavovat. Je tu tma. Nic nevidím. O něco zakopnu a zřítím se z poloviny schodiště dolů na zem. Obličejem spadnu do něčeho mokrého. Už jen podle pachu to můžu určit. Krev. Už i tady?
Rychle se pokusím zvednout. Jde to těžko. Se sedativy se bojuje špatně. Ale já se MUSÍM zvednout. Po několika marných pokusech se mi to konečně povede. Jenže zrovna, když chci utíkat dál, všimnu si ve vstupních dveří postavy. Nestojí, sedí opřená o sklo. Ale ta široká ramena bych poznala asi vždycky. Nemůžu křičet, upoutala bych její pozornost. Jen se k němu rychle připlížím a šťouchnu do něj.
"Thomasi... prosím, Thomasi... neříkej mi, že i ty jsi..." rukou sáhnu do další kaluže krve. Oči mám plné slz už z předtím. Ale tohle... tohle je ještě horší. Okolo je tma. V naději, že aspoň jeho ještě zachránit můžu, ho vytáhnu ven před dveře. Je to zbytečné. Mozek mi napovídá- ne, křičí na mě, že už je pozdě, že mu už nepomůžu a že jen ztrácím čas. Ale já ho tam nemůžu nechat. To prostě nemůžu. Přede dveřmi se mi udělá zle. Nejen mozek, i žaludek se mi bouří. Celý jeho obsah se v okamžiku ocitne na chodníku a zčásti na Thomasově zakrvácené hrudi. Teď, ve světle lampy, vidím to, čemu jsem nechtěla uvěřit. Na Thomasově hrudi se rýsuje zašitý řez kousek pod levou bradavkou.
Zašitý. Jakoby na tom ještě záleželo. Nemůžu se přinutit vstát. Jak jsem se do téhle situace vlastně dostala? Kde jsou všichni? Jsou v pořádku? Tak moc tomu chci uvěřit. Zavírají se mi oči. Brzy už se nedokážu dál sedativům bránit. Nedokážu to... Došla jsem tak daleko a teď...

"The Lord Millenium is in search of you
Looking for the heart now, have you heard the news?
Maybe you stole it from him, I'll see if it's true."

Ten hlas mě najednou probere. Ještě nejsem mrtvá. Ještě ne... Ještě musím vstát. Dovrávorám k něčímu autu. Je mi úplně jedno, čí je. Ten někdo právě přijel a teď zase hezky rychle odjede. Se mnou. Nečekám na povolení. Prostě otevřu dveře a vlezu dovnitř.
"Jeď! Jeď pryč, hned!" zařvu na něj z posledních sil. Ta sedativa... hlava mi klesne na opěrku. Řidič se ke mně otočí. S pláčem mu padnu okolo krku.
"Jacku! Ty žiješ... Jacku, musíme hned pryč! Jill... a Thomas... a taky Jerry... Jacku, jeď hned pryč! Moc tě prosím!"
Podívá se na mě. Vypadá zmateně. Nedivím se mu. Ale na to nemáme čas. Ještě několikrát mu zopakuji, že musíme pryč, než konečně zase nastartuje. Nemocnice je tichá a tmavá. Nikde ani živáčka. Musí si myslet, že jsem šílená... Rozvzlykám se. Znovu. Auto je zevnitř zamčené takže tu můžu být jak hlasitá jen chci. Aspoň Jack je v pořádku. Aspoň on... Tak moc jsem se bála, že už nikoho z nich nikdy neuvidím. Teď mám aspoň Jacka...
Najednou mě osloví. Podívám se na něj a on se dotkne mého čela. A usměje se. On se vážně usmívá. I v situaci jako je tahle se usmívá. A já se najednou cítím jako naprostý blázen. Opravdu se to všechno právě stalo? Opravdu jsem před chvílí našla Thomase s odstraněným srdcem? Opravdu je celá nemocnice tmavá a děsivá? Není to jen moje představivost? Pod vlivem Jackova úsměvu si doopravdy připadám jako blázen.
"Jak dlouho je to?" zeptá se najednou. Mám pocit, že bych měla vědět, o čem mluví, ale nevím. Když mu neodpovídám, povzdychne si. Jeho úsměv opadne a já se zase ocitnu na parkovišti před temnou nemocnicí s mrtvolou mého kluka přede dveřmi.
"Tisíc dní, není to?" rozcuchá mi vlasy. A pak začne zpívat.

"The Lord Millenium is in search of you
Looking for the heart now, have you heard the news?
I was not the one he sought, maybe it is you.
Looking for the heart now, have you heard the news?"

A s tím svým úsměvem si roztáhne košili a přede mnou se otevře díra v jeho hrudníku. Okamžitě začínám znovu zvracet. Ne, ne! On ne! Ne Jack, který mě jako jediný vždycky dokázal uklidnit! Ne Jack, kterého všechny děti z okolí milují! A on jen dál zpívá tu proklatou písničku. A kouká se na mě. A usmívá se. A vypadá tak šťastně jako vždycky. Jakoby rozděloval svým malým pacientům bonbony a lízátka. Schoulím se do klubíčka. Tohle je můj konec. Můj definitivní konec. Už není jediná naděje.
Ta písnička... Ať jsou oba zticha... Jack a Jill... Ať oba hned přestanou! Nedokážu ji slyšet už ani jednou! Dost! Dost! DOST! Nevydržím to! Nechte mě na pokoji! Chci odsud pryč! Chci jít domů... Chci si lehnout do postele a všechno tohle zaspat. Ano, spát... to teď chci. Ne poslouchat vaši hloupou písničku! Buďte zticha... oba buďte zticha...
Podívám se zpátky na Jacka. Nehýbe se. Jeho tělo je chladné. Má vytřeštěný výraz a podřezané žíly na krku. Krev už zaschla. Musí být mrtvý už dlouho. A já ho pořád slyším zpívat... Přidává se k němu další hlas. Thomasův? Další... Jerry? A pak i můj.

"The Lord Millenium is in search of you
Looking for the heart now, have you heard the news?
I was not the one he sought, maybe it is you."

Na okénku auta přistane zakrvácená ruka. Vím, komu patří. Vím, kdo mě přišel zabít. A vím i proč. Zajímalo by mě, jestli to budu já? Z druhého okénka zahlédnu svítání. Přežila jsem celou noc jen proto, abych tu teď ráno umřela po boku mrtvého kamaráda? To se má stát? Vzdávám se života. Ale k čemu? Nikomu jsem tím nepomohla. A nikomu už nepomůžu. Jen čekám, kdy už mě odsud milosrdná smrt dostane.
Ale k tomu nedojde. Postava za oknem otočí svůj skalpel proti sobě. Bodne si ho pod levé prso a dokud ještě žije, vyškubne si srdce. Okénko ohodí sprcha krve. Jsem už příliš vyčerpaná, abych něco dělala. Příliš vyčerpaná, abych křičela. Nedokážu nic než spát... Propadnout sladké dřímotě... Nic víc teď nechci. Nic víc nepotřebuji...
Vzbudí mě otravný zvuk. Je to skoro jako budík. Slunce už nad obzorem zapadá. Spala jsem celý den? Parkoviště je pořád prázdné. Nikdo si nevšiml, co se dělo? Nikdo sem nešel? Nikdo nezavolal policii? Zvuk sílí. Telefon? Ale čí? Můj je v nemocnici... Mohl by to být... Na palubní desce zvoní Jillin mobil. Tu melodii znám. I přesto ho zvednu. Hlas, který neznám začne okamžitě melodii broukat než připojí poslední verš:

"Who is it who has my heart? I will find you soon."



(Lord Milénium po tobě pátrá...
Hledá to srdce. Slyšel jsi tu novinu?
Možná jsi mu ho ukradl ty, podívám se, jestli je to pravda.

Lord Milénium po tobě pátrá.
Hledá to srdce, slyšel jsi tu novinu?
Možná jsi mu ho ukradl ty, podívám se, jestli je to pravda.

Lord Milénium po tobě pátrá.
Hledá to srdce, slyšel jsi tu novinu?
Já nebyl ten, po kom pátral, možná jsi to ty.
Hledá to srdce, slyšel jsi tu novinu?

Já nebyl ten, po kom pátral, možná jsi to ty.


Kdo to je, kdo má mé srdce? Najdu si tě brzy.)

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 psychedelic psychedelic | Web | 13. srpna 2017 v 18:30 | Reagovat

Luxusní

2 ┼Eleanore Inkake Samanthe Lune┼ ┼Eleanore Inkake Samanthe Lune┼ | Web | 22. září 2017 v 2:33 | Reagovat

Uzasne

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama