Tentokrát zachráním já tebe

19. srpna 2016 v 3:11 | Starvoice |  Makai ouji - Ff
Koutkem oka to zachytil. Padala k zemi. Neměl čas. Neměl čas myslet na pokyn, který dostal od pána ohledně Sitriho. Ona byla mnohem důležitější. Byl to jen zlomek sekundy, než ji pevně objal, než ji vyrval ze chřtánu otroctví, než zpřetrhal všechny nitky, které ji jako loutku ovládaly. Posadil se na zbytek toho, co zbylo ze sloupu Camiova domu. Držel ji v náručí. Ani ho nepřekvapilo, že se vůbec nezměnila. To byla moc Vytržení. Stále byla stejně krásná, jako před tou dobou. Až na to, že tehdy nebyla v bezvědomí. A nešel po ní Sitri. Gilles teď jen doufal, že se nad ní slituje. Nic přeci neudělala. Pokud bylo, koho trestat, byl si jistý, že by to měl být on. Už teď mohl vidět Sitriho chystajícího se k dalšímu výpadu. Velmi rychle seskočil i s Jeanne v náručí dolů za Dantaliona s Camiem. Právě teď velmi, velmi chtěl zapomenout na všechny spory s nimi.
"M-michaeli..." sklouzlo jí ze rtů jím tak nenáviděné jméno. Dantalion i Camio se na něj otočili. Byli by se ho na něco zeptali, ale když mu pohlédli do očí, spatřili v nich bolest. Téměř, jakoby byl stále člověkem. Stejnou bolest, jakou Camio poznal před malou chviličkou. Podívali se na sebe. Dantalion přikývl, "Jdi za ní. Rychle. Zvládnu to tady."
Camio poslechl a okamžitě zmizel. Dantalion pohlédl na Gilla ještě jednou. Musel se ujistit, že se mu to jen nezdálo. Ale byla to skutečnost. I přes to všechno, co se mezi nimi stalo, mu najednou bylo francouze líto. Nikdy ho nezajímalo, proč se Gilles tak zoufale snažil zvýšit své postavení. Teď ho ale chápal. Viděl, co jsou lidé schopni udělat pro lásku. A i přes všechno, co řekl, Gilles ji stále miloval.
Pootevřela oči. Nad ní se někdo skláněl. Oslovoval ji jménem. Měla matný pocit, že by ho měla znát. Že ho kdysi znala. Zvedla ruku a pohladila ho po tváři. Odhrnula mu z ní vlasy, než on překryl její ruku tou svou. Na okamžik měla pocit, že tohle, tenhle pocit, zná velmi dobře, velmi důvěrně. Hluboko uvnitř ní se rozhořel dávno zapomenutý pocit. Láska. Prostupoval jejím tělem, zatímco ten muž zlehka políbil její ruku a ještě jednou zašeptal její jméno.
"Gilles... de Rais?" špitla jméno, které právě problesklo její pamětí. Podíval se na ni. Do očí mu vhrkly slzy a rty se mu zvlnily do užaslého úsměvu. Pustil její ruku a pevně ji objal. Vzpomněla si! Ona si na něj doopravdy vzpomněla! Západní vévoda tedy nelhal jen Sitrimu. Až teď si znovu vzpomněl na Sitriho. S obavami pohlédl na oblohu. Dantalion. Mluvil s Sitrim? Vypadalo to tak. O čem se jen mohli bavit?
Jeannina jemná ruka otočila jeho hlavu zpět. V očích jí zahlédl onen plamen, vycházející z jejího nitra. Ozvala se rána. Sitri nebyl přístupný dohodě. Dantalion se sbíral ze země. Stačil jeden pohled do jejích očí a Gilles věděl, co musí udělat. Posadil ji na zem a jemně vzal do dlaní její obličej. Nahnul se k ní, aby řekl to, co vždycky toužil zašeptat, když se jeho statečná milá vrhala do boje: "Tentokrát zachráním já tebe, Jeanne d'Arc."
Vtiskl jí polibek na čelo a vznesl se na Sitriho úroveň. Stačil jim jediný pohled, aby Gilles věděl, že Sitri se nově nalezeného domova nevzdá, a aby Sitri pochopil, že Gilles udělá cokoliv, aby zmatenou dívku ochránil. V pravé ruce třímal Sitri meč své matky. Opravdu teď vypadal jako ona. Gillovi se v ruce objevila oslnivá koule elektřiny. Nemohl ji teď opustit. Ne potom, co na ni tak dlouho čekal. Věděl, že tady nejspíš zemře, ale příliš ho to nezajímalo. Dokud ji ochrání, každá oběť se mu zdála jako maličkost.
Sitriho meč zlatě zazářil. Vše bylo připraveno. S jediným pohybem ruky Sitri vykryl první Gillův útok. Druhým švihem ho poslal zpět. Gilles mu nestihl uhnout. Byl by dostal zásah už teď, ale výboj se z nějakého důvodu zastavil. Otevřel oči. Před ním se vznášel Dantalion. Blokoval odražený útok svým štítem. Francouz byl víc, než překvapený, ale neměl čas se podivovat. Zmizel, objevujíc se za Sitrim a uštědřil mu ránu do zad. Anděla to odhodilo kousek níž, ale rychle se otočil a ohnal se po Gillovi mečem. Dřív možná býval slabý, ale to teď byla minulost. Překvapilo ho, když Gilles jen syknul. Vždyť mu usekl ruku až u lokte! Druhá ruka ho okamžitě uhodila do tváře. Byl překvapen o to víc. Ani strýc ho do obličeje nikdy neuhodil. Říkal, že je na to Sitri až příliš krásný. Chvíli padal k zemi, než se vzpamatoval a obrátil akorát včas, aby zablokoval další elektrický útok. Ani bez ruky se Gilles nevzdal. Sitri ho chápal. Sám věděl, co je jeden ochotný snést pro lásku. I když v jeho případě šlo "jen" o lásku k matce.
Gilles znovu zmizel a Sitri čekal, kde se objeví. Bylo to znovu za ním, tentokrát ale meč mávl do prázdna. Dantalion stačil Gilla odtáhnout.
"Odkdy si vy dva pomáháte?!" Křikl na ně Sitri.
Dantalion se jen pousmál, "Od té doby, co máme společného nepřítele."
Sitriho jeho odpověď nepřekvapila. Vždyť to on změnil stranu. Vyhnul se Dantalionovu ohnivému útoku a vyrazil proti nim. Meč jeho matky měl ještě jednu úžasnou schopnost. Vystřelil z něj zlatý paprsek. Strefil Dantaliona do zad a probodl ho. Dantalionovi stekl z koutku úst tenký pramínek krve. Otočil se čelem k Sitrimu. V ruce se mu začala formovat ohromná ohnivá koule. Po jeho boku se znovu postavil i Gilles. S bleskem v ruce. Oba zaútočili naráz, ale Sitriho meč oba útoky pohltil. Sitri se pousmál, "Dantalione, já jsem také vždycky chtěl moc. Jako ty. Jako Camio. Vy jste byli ti silní už dost dlouho, nemyslíš?"
"Dantalione!" křikl najednou Gilles, "Jeho meč!"
"Co je s ním?" zeptal se ihned Dantalion a vyhnul se dalšímu z Sitriho zlatých paprsků.
"I přes všechnu magii je stále z kovu."
Dantalion pochopil. Došlo mu, co Gilles zamýšlí. A došlo mu také, že to bude zcela jistě znamenat jeho smrt.
"To nesmíš!"
"Proč ne?"
"Kdo by se o ni postaral?"
"Myslím," francouz se jemně usmál a podíval se na vyděšenou dívku na zemi, "že ty to zvládneš. Hlavně jí vyřiď, že ji miluju."
Otočil se zpět k Sitrimu. Úsměv mu opadl. "Pojďme to vyřešit jen spolu, anděli."
Sitri s vážnou tváří zavrtěl hlavou, "Musím ji zabít. Ale když tolik chceš, zbavím se tě jako prvního."
Gilles se znovu pousmál. Ještě jednou a naposledy špitl její jméno a vyletěl přímo proti Sitrimu. Vzduch kolem něj se začal chvět. Elektrická energie prostupovala každou buňkou jeho těla. Sitri se rozpřáhl. Meč zasvištěl vzduchem a narazil do lebky. Ještě než prošel dovnitř, Sitri spatřil na tváři svého protivníka úšklebek. Sekundu na to vše pochopil. Meč do sebe začal absorbovat všechnu elektřinu z Gillova těla. Začal se zahřívat. Elektřina náhle vybuchla. Všechno v okolí meče se začalo škvařit. Nejinak Sitri. Z úst se mu vydral zoufalý skřek bolesti. Meč upustil a ten jen o chvilku později vybuchl i s tělem. Sitri spadl na zem.
Dantalion i Jeanne dosud jen nevěřícně přihlíželi tomu, co se dělo, teď se ale Dantalion vzpamatoval. Přistoupil k Sitrimu a za vlasy ho zvedl ze země. Podíval se mu do očí.
"Zmiz. A jestli se tu ještě někdy ukážeš, přísahám, že tě zabiju." prohlásil chladně. Sitri ho vyděšeně sledoval. Bolest mu nedovolovala promluvit. Když ho Dantalion pustil, dopadl na zem a zmizel domů. Věděl, že ho Metatron potrestá.
Dantalion se otočil, aby našel Jeanne pod místem výbuchu. Na zemi stále ještě ležela Gillova useknutá ruka. Zvedla ji. Zdála se být šokovaná a zoufalá najednou. Přiložila si chladnoucí dlaň v černé rukavičce k tváři a rozplakala se. Dantalion si všiml kousek od sebe něčeho na zemi. Došel k tomu a zvedl Gillův fialový klobouk. Donesl ho k Jeanne. Posadil jí ho na hlavu a nechal se od ní obejmout. Její slzy mu máčely oblek, ale nevadilo mu to. Rozuměl jí. Kdysi se cítil stejně.
"Jeanne," pozvedl jí jemně bradičku a podíval se jí do očí. Kříže byly pryč, nebyl pochyb, že její paměť se vrátila, "On... chtěl, abych ti jednu věc vyřídil. Miloval tě Jeanne. Takže ať uděláš cokoliv, musíš žít. Slibuješ?"
Podívala se na něj se slzami, ale přikývla, "Slibuji."

Je jedno, s kým jsem. Pořád je to stejné.
Než uslyšíš tenhle hlas, rozplyne se ve větru.
Silueta tvého profilu, kterou maluji, je vážně nádherná.
Padám do mlhavé temnoty.
Když jsi mi řekla, že to tenhle svět byl špatný,
už jsem dokázal myslet jen na tebe.
Doufám, že tě zase jednou uvidím.
Vážně tomu věřím.
Tu noc mi připadalo, jako by můj hlas unášel vítr.
Víš co? Možná bychom se mohli setkat ve snu.
Pořád na tebe čekám, i když ty to nevíš.
Chci, aby ses na mě usmála a já se usmál na tebe.
I teď, když mě něžně objímá tenhle nešťastný osud.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama