Vygumovaná STI?

23. července 2016 v 22:35 | Starvoice |  Ff o Blogerech
Světlo... Bílé jasné světlo. Bylo všude. Dívka jen chvíli mžourala, než jí konečně došlo, že se k ní někdo sklání. Ne, lépe řečeno, že jí někdo drží na svém klíně a prsty jí laská vlásky. Hraje si s nimi. Ale něžně, jemně, opatrně. Jako si asi matka hraje s vlasy dítěte. Tohle se ale zdál být chlapec. Bílé vlásky měl on sám asi po ramena, jak se k ní nakláněl, spadaly mu však dopředu. Oči měl červené, téměř jako krev. Rty zvlněné do milého úsměvu, prsty samy o sobě drobné a štíhlé. Všiml si, že je vzhůru.
"Tak ses přece jen vrátila? Chyběla jsi mi tu."
Zmátl jí tou otázkou. Zamžourala na něj překvapeně a pak se konečně odhodlala promluvit: "Co tím myslíš, vrátila? A kdo jsi? My... My se známe?"
Sundala hlavu z jeho klína a postavila se. Chlapec ji následoval. Náhle strnula v němém úžasu. Z jeho zad se pyšně vypínala dvě obrovská a nádherná bílá křídla. Zůstala na něj zírat. Nebyl o moc nižší, než ona, ale tohle mu dost dodávalo na autoritě. Podivil se nad jejími otázkami, "Co tím myslíš? Ty... nic jsi nezapomněla, že ne?"
Zmátl ji tím o to víc. Co by asi tak měla zapomenout? Vždyť věděla všechno! Jmenuje se... Jmenuje... Počkat, co? Nepamatovala si vlastní jméno? Jak to?! Anděl si povzdychl a podal jí ruku, "Chyť se, mé drahé dítě. Nevíš, jak létat, mám pravdu? Víš, jak své maličké učí ptáci?" Mluvil klidně a hlas měl konejšivý. Působil mile. Opatrně ho tedy vzala za ruku. Věnoval jí úsměv. Než ji ale nechal odpovědět, trhnul s ní do strany.
Jakoby ji zhodil z neviditelného podstavce, ztratila náhle půdu pod nohama a začala prudce padat k zemi. Rozpřáhla okamžitě ruce a ze rtů jí unikl zoufalý výkřik. Vítr jí hvízdal kolem uší. Vnikl jí do otevřených úst. Začala se ve vzduchu mrskat jako ryba na suchu, ale nebylo to k ničemu. Zahlédla ho blízko. Toho anděla, který se zdál být tak laskavým! Natáhla k němu okamžitě ruku, ale ladně se jí vyhnul. Klouzal kolem ní s pomocí svých křídel. Pohledem ji litoval a zároveň se jí vysmíval.
"Notak, jen leť! Mávni křídly! Právě teď na tom závisí tvůj život." Křikl na ni a pak si povzdychl. Pád se prodlužoval. Země snad neměla nikdy přijít? Že by brunetka nemusela zemřít předtím, než se alespoň dozví své jméno? Podívala se pod sebe. Zemi viděla. Ale byla pořád daleko. Odkud, že to vlastně padala? Nad sebou měla jen nekonečný vesmír. Bála se nárazu. Bála se smrti. Ale ať dělala, co mohla, nebyla schopná pád zpomalit. Natož zastavit. Sledovala anděla se závistí. Ačkoliv moment, řekl, že ona má létat? Otočila hlavu a se zděšením musela konstatovat, že skutečně na zádech dvě bílá křídla má. I když ne tak velká, jako chlapec.
Její konec se blížil. Ani, když si křídla rukama roztáhla, nezpomalilo ji to. Pomalu se smířila s tím, že je konec. Zhluboka se nadechla a zavřela oči. Hrůza, že zemře a ani nebude znát své jméno. Ale svět není spravedlivý, ne? Nečekala to. Ten anděl vypadal moc mile...
Najednou ji někdo uchopil kolem pasu. Prudké zastavení z volného pádu jí téměř vyrazilo dech. Anděl ji skutečně zachránil! Chytil ji a jemně postavil na zem.
Rozhlédla se kolem sebe. Nacházeli se na nádvoří školní budovy. Ta se tyčila přímo před nimi. Nalevo pak podobná stavba, možná školní koleje, jak odtušila. Napravo se pak vyjímal vysoký, mohutný kostel. Impozantní v každém směru. A když pohlédla za sebe, přes několik stromků a keřů se po hladké písčité cestičce dostala k skromnému, stříbřitému rybníčku. Školní park se vším všudy.
Anděl ukázal ke kostelu. "Přímo tam teď pracuje anděl s jedním křídlem, Uriel. Pomůže ti létat a možná i si vzpomenout. Vrať se hned, jak to půjde, ano?"
Nezmohla se ani na přikývnutí. Takže má jít do kostela? Potom, co ji málem zabil anděl? Rozhodla se ho raději poslechnout. Několika lehkými kroky se dostala k dřevěným dveřím anglikánského kostela a otevřela je. Jen velmi opatrně, aby nevyrušila kněze, klečícího u oltáře. Podle všeho se modlil. Počkala, než skončil. Unikl jí letmý povzdych. Rázem byl slyšet celým kostelem, to pochopitelně kvůli ozvěně a akustice toho místa. Nad oltářem se v záři světla procházejícího skrz barevné vitráže vypínal hrdě kříž ze zeleného mramoru. Uriel se k ní otočil. Oči měl fialové a hřejivé. Úplně jiné, než ten první. Teď se v nich zračil úžas. Rozešel se k ní, jeho kaštanové vlasy nad ramena se pohupovaly za chůze.
"Stiak! Co tu děláš? A jak to, že jsi zas anděl? Padla jsi před dvěma lety, ne snad?"

//Ano, krátké, ano, jsem mrcha. Ano, příště bude delší. ANO, KOMENT MĚ POTĚŠÍ!
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 STIAK STIAK | E-mail | Web | 24. července 2016 v 20:52 | Reagovat

JEŽIŠI KRISTE TO JE TAK HEZKÝ X3

JÁ... Omfg, HROZNĚ MOC se těším na další čááást! QwQ
C'mon c'mon, pokračuuuuj, budu na to napjatě čekaaaat x3

2 starvoice starvoice | 25. července 2016 v 8:21 | Reagovat

[1]: Awww, tak to ti děkuju :3 od tebe pochvala vždycky potěší. No, teď se ale těš ty. V dalším díle už se snad dostanu na konec toho, co znáš, a vytasím se s nějakou tou novinkou 3:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama