Vyvolená

23. června 2016 v 16:08 | Starvoice
"Čarodějnice! Upalte ji! Pryč s ní!"
Slova, která jsem denně slýchala řadu dní. Zavřená ve tmevé cele s jediným zamřížovaným okénkem. Hlasy angličanů zvenčí mi nevadily. Věděla jsem naprosto jistě, že jsem to slyšela. Slyšela jsem hlas. Hlas nazývající mě vyvolenou služebnicí. Hlas mého strážného anděla. Archanděla Michaela. Anděla, chránícíhosvůj lid v bitvách. Ano, vela jsem řadu bitev. Proti tomuto lidu. Proti této proklaté zemi. Nelituji ničeho. Ubránila jsem svou vlast. Vlast, která mě zradila.
"Už ji vedou! Upalte ji! Ať shoří v pekle!"
Davem se rozléhaly výkřiky. Ale nebudu to já, kdo shoří v pekle. Hranice se tyčila k nebi. Nahoře, na samém vršku, jsem náhle uviděla stát jeho výsost. Mého svatého pána. Archanděla Michaela! Ze rtů mi sklouzlo jeho jméno. Uvázali mě. Nemohla jsem se pohnout. Nevadilo mi to. Vždyť tam se mnou byl Michael. Co se mohlo stát?
Zapálili oheň. Začal olizovat polena pode mnou a pak i mne samotnou. Snesl se ke mně. Objal mne, sevřel mne ve své náruči. Setřel mé slzy. Zavřela jsem oči a poddala se jeho klidnému doteku. Byl ke mně tak blízko... Tak ůžasný... Uklidnila jsem se. Horko mi prostupovalo celým tělem. Kosti mi spaloval příšerný žár. Ale to nevadilo. Byl tam se mnou. Držel mne. Chránil mne. Zatmělo se mi. Jakoby teď, v pravé poledne, padla noc a já a Michael byli jedinými, kdo prozařoval temnotu této odporně zkažené země.
Znovu jsem oči otevřela. Provazy byly pryč. Mé ruce byly průsvitné. Lidé jásali. Pomalu jsem se otočila. Na hranici popela leželo zkroucené ohořelé tělo. Zezadu mi někdo poklepal na rameno. Otočila jsem se a pohlédla do jeho očí. Do očí mého Archanděla. Podala jsem mu ruku a nechala ho přitáhnout si mě k sobě. Objala jsem jeho dokonalé čisté tělo. Sevřel mě znovu ve své náruči. Naslouchala jsem jeho hlasu. Mému novému pokynu. Francii jsem zachránila. Stále jsem ale jeho vyvolenou. Musím splnit svůj úkol. Už jen proto, že mě zachránil ze smrti.

Budík zvoní. Zaklapnu ho a pomalu vstanu. V rychlosti na sebe hodím školní unifirmu a vyrazím. Snídám cestou. Na rohu ulice potkám Daisy a Anastazie, mé dvě kamarádky. Tak trochu jim strašně závidím jejich postavy. Před školou se k nám přidá Daisin přítel Jake. Popravdě, je to kluk, co randil už snad s každou holkou z ročníku. S Daisy si ale rozumí. Zatím to vypadá, že to dva se hledali, až se našli. Anastazie jim docela závidí. Ale to je její problém. Zamíříme na dvůr na uvítání. Každodenní nuda může začít! Povzdychnu si. Ještě než se začne, náš pár se začne cucat. Heh... hrůza. Taky si to můžou nechat do soukromí. Zajdu do třídy spolu s ostatními. Svezu se na židli a snažím se dávat pozor. Zezadu se ke mně nahne Ana a odhrne mi blonďaté vlasy z ucha.
"Hej, Alice," špitne, "Půjč mi tužku."
S povzdychem jí podám propisku. První hodina - anglina. Nemám ji ráda. Mluvit umím, je to nuda. Aspoň, že máme dneska děják. No ale stejně je to šílenost. Ze zamyšlení mě vytrhne až další zvonění. Zvednu hlavu z lavice. Já usnula? No, to se stává, když vás něco tak strašně nudí, ne? Kupodivu si mě dneska učitelka nevšimla. Jaký to zázrak... Odskočím si. Při návratu zase očima narazím na ty naše dvě hrdličky. Blíží se školní ples, určitě jsou z toho celí vedle. Pro sebe se usměju. Láska je stejně hezká věc. Sesypu se na židli.
Ana je celou příští hodinu na mobilu. Ani se nenamáhá ho schovat pod lavici. Její táta sponzoruje některé školní akce. No fajn, ne právě sponzoruje, ale dost finančně podporuje. Učitelé ji neřeší. Z většiny předmětů prolézá s trojkami nebo četyřkami. Zastává názor, že jí to stejně k ničemu nebude. Chce být malířkou nebo jít dělat do politiky. Divím se, že nechce být rovnou premiérka nebo se vdát do královské rodiny, náfuka jedna. I když většinou je fajn. Máme teď matiku. Další příšernost. Zkusím si zase zdřímnout, ale učitel mě vytáhne k tabuli. Otrava. Dostanu za dva a jdu si zase sednout. Ana se ušklíbne. Někdy je fakt hrozná.
Konečně jdem dom. Děják byl fajn. Zbytek nuda, jako vždycky. Daisy ještě věnuje poslední polibek Jakovi a už se rozloučí. My holky teď zamíříme do města. Nakonec, ples je každou vteřinou blíž a my pořád nemáme šaty. Domů se dostanu až okolo osmé večer, ale zato mám tonejhezčí oblečení, co se dalo najít - dlouhé, třpytivě zlaté. Něco do sebe hodím k večeři a jdu do postele. Vytáhnu mobil a ještě si píšu s holkama. Daisy půjde s Jakem, já dohodnu s Anou, že půjdem spolu. Přijde mi zpráva od Joshe. Je to kluk z vyššího ročníku, ale mám už dlouho pocit, že po mně jede, i když nechápu, proč. Dáme se do chatu. Posílám screenshoty i holkám. No, nasmějem se úžasně. Pak se mě ale Josh zeptá, jestli s ním půjdu. Svým způsobem mi je ho líto. Zkusím přesvědčit Anu, aby si taky někoho našla, ale ona se začne zas chovat jako rozmazlená mrcha... Vykašlu se na ní a Joshovu nabídku přijmu. Její problém - nemá se chovat jako totální idiot. Mobil odložím a už jdu opravdu spát. Nejspíš mě čeká další příjemně bezesná noc.

"Kdysi mě nazývali čarodějnicí. Pro tebe, Svatý Michaeli, bych udělala cokoliv."
Hnědá kápě odlétla ve větru. Mé světélkující namodrale bílé prsty obemknou vlajkovou tyč. Ve druhé jsem sevřela stříbrný kříž - dar od nejvyššího z andělů. Celé město se již ponořilo do tmy. V hlavě mi zněl dokonalý hlas mého strážného anděla. Dostala jsem nové pokyny. Znovu jsem byla poslána, abych očistila zemi. Tentokrát mi ale bylo řečeno, abych se postarala o tuto, démonskými silami prosáklou, krajinu. V této tajemné noci jsem našla dům, který mi můj drahý Archanděl ukázal. Nahlédla jsem oknem na spící dívku.

Otevřu oči. Něco slyším. Tohle není můj pokoj! Kde to jsem? Co to sakra je? Asi jen stupidní sen. Okolo je takový jasný světlo. A přede mnou stojí holka. Vlasy má sice stejně blond, jako já, ale jinak mi spíš připomíná nějakou historickou malbu, co se navlíkla do moderního oblečení. A ještě do Barbie stylu. Má bojovný výraz. No, ale je fakt hezká. Popravdě závidím postavu i tomu snu. Buď jsem divná, nebo začínám celkem slušně blbnout. Teda, ne, že bych snad byla vyloženě ošklivá nebo tlustá, to ne. Spíš jsem plochá jak prkno a ani zadek nemám.
"Alice," osloví mě chladně, "co si myslíš o tomto světě?"
"Cože?" zeptám se trochu ospale. Fakt, co je to za nápad, ptát se na tohle? "Je hloupý. Co bych si měla myslet?"
"Hloupý?" podiví se, vypadá i naštvaně, "Není hloupý! Je zkažený! Je zatracený! Je prokletý! Perverzní a násilný, prosáklý nevěrou, démonskou mocí, bolestí a slzami!" vykřikne. Zůstanu na ní otráveně koukat. Další histerka...
"Jo, no jasně. Už mě nech spát v klidu, zítra píšem z matiky." protočím oči. Dojde ke mně. Znuděně jí sleduju. Sakra, fakt vypadá sexy. Dotkne se mého čela.
"Podívej se sama."

Objevím se na nějakém náměstí. Hm, kde to jsem? Bolí mě ruce i nohy. Příšerně. Za zády cítím něco tvrdého. Jakobych stála na nějakém pódiu, všichni ostatní lidé jsou tak nějak pode mnou. Něco pokřikují. Neslyším je. Je to, jakobych byla pod vodou. Najednou mi dojde, že se nemůžu hnout. Do nohou i rukou se mi zařezávají hrubé provazy. Nějaký rytíř přistoupí ke mně. Stojím na dřevěné hranici. Konečně mi dojde, o co tu jde! Začnu sebou házet, tedy aspoň se o to snažím. Neopracované dřevo mě řeže do bosých chodidel. Voják pozvedne pochodeň a vsune ji do hranice. Tak jo, hlavně klid... je to jen sen, ne? Nemůže se mi nic stát. Dýchám zhluboka. Bude to dobré...
"Je to čarodějnice, ať shoří!" donese se mi k uším hlas té holky. Najednou je slyším všechny. Křičí kvůli mně. Chtějí, abych zemřela!
"Ne, počkejte! Nejsem čarodějnice!"
"Chcípni v pekle, děvko!" začnou na mě plivat. V nohou ucítím žár. Ne! Já nechci! Vím, že je to jen sen, ale je to reálné... Tak hrozně reálné... Z hrdla se mi vydere výkřik bolesti, když první špičky plamenů olíznou konečky prstů mých nohou. Ta bolest mi vystřeluje do celého těla. Oheň zaplápolá výš a začne mi pálit ruce. Histericky se zmítám v křeči. Tedy, zmítala bych, kdybych mohla. Takhle můžu jen řvát kvůli té spalující bolesti a brečet o milost. Uslyším smích a tak s námahou pozvednu hlavu. Plameny už šlehají až do úrovně mé tváře. V davu náhle poznávám známé tváře. Svou třídu. Smějí se mi. Smějí se tomu, jak umírám! Horký popel mi vletí do tváře. Ostrá bolest pohltí mé oči a já se náhle ztratím v temnotě. Ta bolest mi prostupuje celé tělo a v jedné chvíli se do mě zakousne. Nový výkřik unikne mým hlasivkám. Naplní je horký vzduch. Mám dojem, že hořím i zevnitř. A stále slyším ten smích. Jasně poznávám hlas Daisy, Any, Jaka... Asi i Joshe. V očích mi exploduje další vlna bolesti. Snad horší, než cokoliv až doteď. Na tváře se mi vylije vařící tekutina. Já... Já opravdu umírám!

Sesunu se na kolena. Oči mám vytřeštěné. Rozdýchám to horko. Zase vidím a jsem v pořádku. Zvednu hlavu k dívce přede mnou. Měla pravdu. Ona měla pravdu! Ucítím chladivé objetí. Zavrtám se do něj. Pohladí mě po tváři.
"Už mě chápeš?" zeptá se mile. Přikývnu. Svět je příšerný. Ještě teď pláču. Vstane ode mě. Pomůže mi také se postavit na nohy.
"Pomůžeš mi odvěčit se Archanděli Michaelovi za jeho laskavou oběť? Za záchranu?"
"Záchranu?" zeptám se překvapeně, "On... mě zachránil?" Nepřišlo mi to tak teda ani náhodou. Nepomohl mi nikdo.
"On zachránil mě." odpoví mi, "A může tě osvobodit a odpustit ti tvé hříchy."
Otřesu se. Odpustit mi? Co jsem udělala? Chci se jí zeptat, ale přiloží mi prst na ústa, "Jsi snad bez hříchu?"
Zarazí mě to. Vždyť... má zase pravdu. Podívám se provinile na ni. Ne, nejsem, rozhodně nejsem. Hřeším vlastně každý den. Natáhne ke mně ruku a já ji za ni vezmu. Cítím, jak do mě skrze ten dotyk vstoupí nějaká energie. Otevřu znovu oči. Jsem zpátky ve svém pokoji. Takže to fakt byl jen sen?
Dojdu do koupelny. Možná sen, ale sakra živý. Kouknu do zrcadla a vyděsím se. Co to?! Vlasy mám krátké tak, jako ona. V pravém oku... moje zornička! Je pryč a místo ní se mi v duhovce skví bílý ozdobný kříž. Spíš jako znak v erbu. Zůstanu na sebe zírat. Rukou si k oku vyjedu. Za dlaní se mi objeví cestička ze spálené kůže! Naštěstí sice skoro hned zmizí, ale i tak mě to sakra vyděsí. Osprchuju se a chci si jít zas lehnout, ale u zrcadla se ještě zastavím, že bych pořád spala?
"Ne, nespíš." ozve se mi v hlavě zase její hlas. Aha... Tak prý nespím. Super. Objeví se za mnou. Vidím ji v zrcadle. Založí mi ruce kolem krku. Když je dá pryč, houpe se mi tam na řetízku stříbrný kříž s rudým kamenem uprodtřed a dvěma modrými na konci každého jeho ramene. Nádherný!
"Zítra ti řeknu, co dělat, aby tě Michael přijal." slíbí a zase zmizí. Ten účes je vlastně celkem fajn. Do postele jdu s úsměvem. Zítřek bude určitě úžasný. Zkontroluju ještě čas - je půl čtvrté ráno. Ale stejně by mě zajímalo, co to všechno vlastně znamená. Kříž si na krku nechám přes noc. Cítím se s ním tak nějak... bezpečněji.
Ráno vstanu s nadšením. Otevřu mobil a zkontroluju si Facebook. Co se zase stalo? Daisy je strašně naštvaná... to si zase vjely do vlasů? Rozhodnu se jí zavolat. Zvedne mi to, ale vzlyká do toho.
"Co se stalo?" zeptám se jí.
"Ta mrcha Ana... ona a... a Jake... jsou teďka spolu! Já je asi zabiju!"
"S tím si starosti nedělej." vyletí ze mě. Počkat, co? Pro sebe nad tím pokrčím rameny. Vždyť to nic neznamená.
"Klidně dneska zůstaň doma. Omluv se, že je ti zle nebo něco." poradím jí a když souhlasí, vydám se do školy. V hlavě se mi rozezní nějaká melodie. Jsem si ale jistá, že jsem jí v životě neslyšela.
Ve škole jsem dřív, než obvykle. Ana šla sama. Najednou si všímám, jak je tahle škola příšerně zkažená. Na rohu se schází pokuřující hlouček, v bráně zase nějaká parta bije kluka. V podstatě každá studentka někoho pomlouvá nebo se cicmá s nějakým klukem. Pokud si někdo zaslouží zemřít, já jsem ta poslední. Navíc, proč bych měla umírat pro jejich pobavení? Jejich smích mi zní v uších i teď, spolu s tou melodií. Stisknu v ruce svůj kříž. Zase měla pravdu. Tenhle svět je tak krutý...
Najednou zahlédnu Jaka s Anou. Takže vážně spolu, hm? Nechápu, jak to Daisy mohli udělat. I když si to svým způsobem zaslouží. Je prolhaná. Navíc ani ona, ani Ana už nějakou dobu nejsou panny a utahují si ze mě, že jsem. Tahle škola je vážně příšerná. Najednou se jí cítím zhnusená. Ta špína... je to tady jí úplně prolezlé. Ve třídě dnes jen sedím. No dobře, dávám pozor. Některé učitele to překvapí. Jo, já vím. Pořád je to stejná nuda. Ale měla bych se snažit. Mám pocit, že bych měla. Ignoruju Anino hihňání. O polední pauze vyjdu na školní dvůr. Potřebuju trochu čistého vzduchu. Opřu se o bránu. Znovu sevřu svůj kříž.
Uslyším zase tu hudbu. Uvolním se a poslouchám. Je tak klidná... nádherná... Svým způsobem mám pocit, že jí rozumím. Netuším, proč. Ani se v ní nezpívá. Ale zdá se mi, jakoby byla o mně. Zlehka si sáhnu na oko, které bylo v noci jiné. Najednou ji zase vidím. Takže to v noci nebyl sen? No jasně, kříž je taky skutečný. Usměje se, "Měla bys začít své poslání. Jsem si jistá, že už nadešel ten správný čas. Jen si musíš dát pozor. Pokud tě někdo uvidí, jistě víš, co tě čeká."
"Jaké poslání?"
"Tobě to nedošlo?" podiví se, "Očistit tento svět. Je to velký úkol, ale jsem si jistá, že ho zvládneš. Očistíš tím i sebe. A také každého jedince. Nabídneš jim možnost dostat se do ráje. A sama tam své místo zajistíš." pohladí mě po tváři. Po té spálené. Její dotek příjemně chladí. Ale její slova zní špatně. I když... Opravdu bych se tím mohla očistit? Dostala bych se do ráje? Pomohla bych tam i Daisy a Aně?
"Jak?" hlesnu tiše, "Jak to mám udělat?"
Usměje se, "Pomohu ti. Odteď až do konce tvého úkolu."
Také se usměju. Chci se znovu dotknout svého oka a nechat ji zmizet, ale zastaví mě, "Počkej, chceš přece mou pomoc."
Přikývnu. Rozhodnu se vrátit do školy. Nakonec, mám tu přece práci. Ohlédnu se, jestli jde se mnou. Půlka těla mi začne brnět a jemně zazáří. Také mé rty. Jakobych nad nimi ztratila kontrolu. Takže ona a já jsme... Byli jsme spojeny. Jdu, spíš jdeme chodbou k redakci školních novin. Tahle mise se mi od začátku nelíbila. Dělala jsem to od začátku jen pro tebe, Michaeli. Zajímalo by mě, co má v plánu. Měla bych to ukončit rychle. Vejdeme dovnitř. Pohledem jsem pátrala po místnosti. Nikdo tu není. Měla bych tu počkat. Zaslechnu kroky. Přijde šéfredaktorka. Usmála jsem se na příchozí, nechala jsem své rty promluvit, "Ahoj, mohla bych tě požádat o laskavost?"
Odporný jazyk, kterým jsem už tak dlouho byla nucena mluvit... Pokaždé mě znechutil.
"Jistě, co potřebuješ?" zeptala se. Změřila jsem si ji pohledem. Nečistá dívka.
'Alice,' oslovila jsem svou hostitelku, 'Zavři své oko. Já už se o to postarám. Neboj se, neuvidíš, jak.'
Poslechla. Pousmála jsem se a převzala kontrolu nad celým tělem. Znovu jsem druhé, teď už také své, oko otevřela. Dívka přede mnou poplašeně ucouvla, "Jsi v pořádku? Vypadáš... divně."
Přešla jsem k ní blíž a sevřela v ruce stříbrný kříž. Vždycky mi byl tak drahý... "Saint michel, ange, pour nous protéger dans les batailles, nettoyer la saleté de ce pays, donner le pardon pour les âmes impures!" (Svatý Michaeli, anděli chránící nás v bitvách, očisti špínu z této země, dopřej odpuštění nečistým duším!) Kříž jsem si z hrdla sundala. Sledovala mě s hrůzou v očích. Došla jsem k ní. Ztuhnula, ani se nepohnula. Rozpřáhla jsem se. Probila jsem jedním koncem její levý spánek. Na kolena klesla k zemi. S úsměvem jsem se posadila ke stolu a využila vzpomínky své hostitelky. Zapnula jsem tu věc zvanou počítač a poté napsala krátké oznámení. Jeden soud. Jedno jediné slovo - "Nettoyage" (Očista). Nechala jsem to vytisknout. Než to bylo vše hotové, zamkla jsem dveře. Někdo, kdo by mě viděl, než dokonám své poslání, by byl to poslední, co bych potřebovala. Náhle jsem zaslechla uvnitř své hlavy Alice. Chtěla vědět, co se dělo. Měla smůlu.
Tisk probíhal rychle. Během chvilky jsem v náručí zvedla celý štos papírů s rozsudkem. Svůj drahocenný kříž jsem nechala vězet v hlavě té dívky.
"Michel, l'archange, de bénir mes actes! Laissez la puissance de mes actes! Donner de l'audience à mes supplications et les graver ce mal placer la chaleur de purgatoire!" (Archanděli Michaeli, požehnej mým činům! Dej moc mým skutkům! Dopřej slyšení mým prosbám a očisti toto ďábelské místo žárem očistce!)
Vyšla jsem ven z místnosti i s papíry. V chodbách nikdo nebyl, a kdo byl, ztuhl díky moci mého Archanděla jako socha. Na každé dveře, ke každé místnosti, jsem připevnila jeden z rozsudků. Venku, ještě na trávě, vzývala jsem pak znovu svého anděla. Nechala jsem Alicinu dlaň vzplanout. V hlavě se mi rozezněl její křik hrůzy a bolesti. Listy papíru začaly hořet také. Poklekla jsem a začala se modlit.
"Le feu sacré va passer les pécheurs. Pardonne-leur, saint Michael!" (Posvátný oheň stráví hříšníky. Svatý Michaeli, odpusť jim!)
Nebylo úniku. Křik se ozval záhy. Tříštění skla. Postavy skákající z oken do bezpečí. Postavy pohrdající svým rozsudkem. Usmála jsem se. Křik. Pach ohně a spálenin. Těla zkroucená v křeči. Ohořelá na uhel. Spálená na troud. Kouř. Plameny. Rudá záře ohně. Ztracená naděje. Hořící tráva. Oheň, pohlcující vše. Zoufalství.
Začali se bít. Ubližovali si, aby unikli. Poslední rozsudek. Umístěn na zem samotnou. Nikdo nemohl uniknout. Už zbývala jen Alice. Vystoupila jsem z ní a objala ji. Znovu se objevila její spálená tvář. Vtiskla jsem jí na čelo ledový polibek. Polibek odpuštění.
.
..
...
Sledovala jsem zrovna zprávy. Pití mi vypadlo z ruky, když jsem to slyšela. V naší škole hořelo! Nikdo nepřežil. Co? Jak to? To nefungovaly hasicí přístroje?! Co se sakra stalo?! Alice a Jake, Ana... oni jsou... mrtví? Jak... Jak můžou? Ještě včera jsem je viděla - byli v pořádku. Smáli se a byli veselí! A hlavně ŽILI!
Teď ležím v posteli. Pořád tomu nemůžu uvěřit. Třeba se mi to jen zdá. Třeba se vzbudím a všechno bude dobré. Zavírám oči. Budou v pořádku. Musí být! Ze zamyšlení mě vytrhává zavrzání dveří. Vzhlédnu. V mých dveřích postává nějaká holka. Klepe se. Potlačuje smích? Natáhnu se a rozsvítím lampičku. Krve by se ve mně nedořezal.
"A-alice? Jsi to ty?" zírám na ní. Ohořelé krátké vlasy, na celé pravé tváři má spálenou kůži až na maso. Mám co dělat, abych nezačala ječet. Kouknu jí do očí. Spíš jen do toho levého - pravé má mléčně bílou barvu, je slepé.
"Alice?"
"Já... jsem vyvolená..." zasípá. Zůstanu na ní ještě překvapeněji zírat. Tvoří se pod ní malá loužička krve. Vezmu jí za ruku a posadím na postel. Hlavně, že žije... Obejmu ji. Zvedne ruku. Svírá v ní zkrvácený kříž s velkým rudým kamenem uprostřed.
"Alice, co to děláš?" špitnu.
"Jsi pošpiněná." z oka jí steče slza, "Jen tě očistím."
Je to to poslední, co slyším.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ami Ami | E-mail | Web | 27. června 2016 v 10:45 | Reagovat

Oh bože, to bolo tak napìnavè! O.o
Len tak ďalej! :33

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama