Ti, kdo jsme (Varování - Yaoi hard)

21. dubna 2016 v 1:29 | Starvoice |  Makai ouji - Ff
Paměť - mocná zbraň. Paměť je těžké břemeno. Ale jen díky vzpomínkám víme, že jsme stále naživu.
A on si pamatoval všechno. Každé slovo, každý pohled, pach, tón hlasu. Pamatoval si každý nádech, každý tep, poslední úder srdce toho, kdo miluje. Paměť je tak krutá, tak nespravedlivá. Tyto vzpomínky zapříčinily nekonečnou bolest, trhající ho, jako unavený hladový vlk netrpělivě trhá tělo jelena. Chtěl křičet, chtěl křičet a volat o pomoc. Vykřičet si hlas do chrapotu, s vědomím, že ho nikdo neuslyší, nepřijde a nezachrání ho. Vzhledem k tomu, že jediný, kdo ho může zachránit, již v tomto světě neexistuje. Možná to byl jediný, kterého stálo za to si zapamatovat.
Studený vítr, který přišel ze severní země sklouzl přes poušť, se krutě vlnil přes vzácné výhonky vřesu. Malé fialové květy zoufale lpěly na větvích, držící se svých životů. Je možné, že rostliny mohou zažít strach, stejně jako ho prožívá on? Z této myšlenky propadal beznaději. Začal si všímat, že cítil určitou vůni stále. Pach mrtvol, vůně mrtvých snů.
A ten vítr obklopil jeho tělo, uzavřel ve svém ledovém objetí jeho neklid a touhu, aby ho s náklonností nechal padat dolů a dolů, a držel za studené ruce a políbil ho na studené rty. Zdá se, že oba byli naživu. . Vzpomínka na dobu, kdy byli naživu...
Cítil ztvrdnout své lícní kosti, sbíhající se na můstku obočí, rozlil se mu po nich pocit, že celou jeho tvář svírá těsná maska zoufalství.
"Nikdy už nebudeš sám," zašeptal mu do ucha známý hlas chladného severního větru "Budu stále s tebou."
"Proč?" řekl tiše ve větru "Proč jsi nedodržel svůj slib?"
"Protože lidé nemohou žít věčně." ozvalo se mu v hrudi.
To byl stesk jeho srdce.
****
Musel se vrátit, tak příjemná samota nemůže trvat věčně. Méně a méně měl čas sám pro sebe, stále výjimečněji dělal, co ve skutečnosti sám chtěl. Někdy se zdálo, že jeho existence je pouze odrazem života někoho jiného, a místo žití, malý démonní princ Pekla Sytry, chodí, mluví a dýchá jako umně vyrobená panenka. Figurka, není hoden jakékoliv lítosti, ani lásky, je dutou loutkou s krásnou tváří. Ale kdy k tomu došlo? Nebo to tak bylo vždy? Po stovkách let života nemohl říct, co je pravda a co jen sen. Jen jednu věc věděl jistě: když byl milovaný přítel a pán naživu, Sytry se cítil téměř skutečný, téměř živý. Všechno bylo vedle něj jiné. A teď tu není, není to tak dávno, co Sytry ještě něco měl. Nic už nikdy mít nebude. Stal se loutkou, aby opět hrál svou roli v rukou loutkáře, kterému musí říkat pán. Ruce a nohy ovládají křečovité záškuby, směšné pohyby, vedené nemilosrdnou krutou rukou. Ačkoli jaký to má teď význam? Byl připraven na pád do pekla, pokud v něm již nebyl. Všude kolem něj, všechno, čeho měl plné srdce, bylo už příliš dlouho peklo. Nebyl žádný způsob, jak před tím utéct.
Studený vítr se na poslední rozloučení jen dotkl Sytryho světlé kadeře, jakoby chtěl prodloužit okamžik jejich blízkosti. Ale nebyl dostatečně silný, a Sytry zesmutněl, vyrazil pryč, vzal s sebou vzpomínky s hořkou chutí.
Musel se vrátit...
V malé místnosti s vysokými stropy, nejspíš obývacím pokoji, bylo prázdno a tma. Tmavá skla oken lámala pásy zhasínajícího světla z venku. Sytry tiše zavřel dveře vedoucí na balkon a poslouchal okolní ticho. Ze rtů mu unikl špatně ukrytý povzdech úlevy. Trvala jen vteřinu, zatímco on okamžitě zachytil známou vůni: ostrou, opojnou - vůni drahých doutníků, doutníky miloval ten, kdo nad Sytrym zastával stejnou pozici jako jeho milovaný přítel. Pouze způsob, jakým se na ní choval, byl odlišný. Velmi, velmi odlišný. Vůně naplnila plíce, ve stejném okamžiku se Sytrymu sevřelo srdce, začalo mu bít dvojnásobnou rychlostí, a vyskočilo až do krku.
"Ty už jsi tady, strýčku?" Snažil se, aby se mu netřásl hlas, mluvil tiše.
Zvuk vlastního hlasu se zdál Sytrymu jaksi bez života, vyčerpaný.
"Jen jsem tady seděl" pronesl líně hlas vévody Balberitha, vládce západních krajin Pekla, "A již čtvrt hodiny tě sleduji bezcílně přecházet po balkoně. Stalo se snad něco?"
Hlas byl, jako vždy, úlisný a uhlazený, pohladil ucho, stejně jako jemné pohlazení sametem. Pouze Sytry znal ten strach, jaký ve skutečnosti vyvolával. Každé slovo vycházející z Baalberithových úst mu připomínalo bolestivé rány tupým nožem. Věděl, že kdyby neodpověděl na ten hlas, po neuposlechnutí přichází bolest, opojná, překrývající všechnu tu uvnitř jeho srdce. Baalberith by o něj nikdy nejevil zájem dost velký, aby mu vyjádřil takovou náklonnost, jakou potřeboval.
Pár lehkými kroky po koberci se Sytry opatrně přiblížil k trůnu, vedle nějž se posadil na jedno koleno. Byl zvyklý na tuto roli, velmi dobře ho poučili: jak se chovat a co na to říct. To byl smysl celého jeho života, bolestivě dlouhého, poznamenaného pádem do života démonů. Života padlého anděla, kterému v nejzazším koutě srdce zůstala vzpomínka na vůni nebe, nebeskou vůni pocházející z milované osoby.
Vzpomínky náhle zaplavily jeho myšlenky a nechtěly ustoupit. Sytry sklopil oči, nechtěl, aby to Baalberith vidět. Tenhle pocit, necítil ho dlouhou dobu. Zatracený severní vítr, který přišel ze země Jeho Výsosti Beelzebula znovu otevřel rány, které se již začaly hojit, rány na jeho srdci, v jeho duši; enormní nezhojená jizva, prochází celým jeho nekonečným životem.
"Nic se nestalo, strýčku" bál se, lhal "Nemusíte se bát."
"Opravdu?" Sytry nevzhlédl, ale cítil, jak ho Baalberith protvrtává bezvýrazným pohledem.
"Ano..." snažil se potlačit náhlý pocit nevolnosti.
"Zdá se mi" začal jemně vévoda "Že má oblíbená panenka přede mnou něco skrývá. Nemyslím si, že je to z její strany moudré."
Sytry cítil Baalberithovi prsty jemně klouzat po svých pažích, ramenech, doputovaly až ke krku, sevřely se kolem něj, stiskly ho bolestivě, silně a nemilosrdně. A teď nemohl dýchat. Ručky se obtočily kolem prstů v marné snaze uniknout, odtrhnout démonická pouta. Ale všechno bylo marné, s Baalberithem to ani nehnulo.
"Co, strýčku?" zasípal bez dechu Sytry. Zavřel oči, aby se nemusel podívat do očí své mučitele. Mučení jako toto byla pro něj samozřejmost, Baalberith řešil všechny problémy s ním tichou divokostí, zdálo se, že má dokonce rád trápit Sytryho tímto způsobem, zlomit ho, zničit, a pak dávat kousek po kousku znovu dohromady. A náklonnost, s níž zašeptal jeho jméno, něžnost, se kterou jej nazval svou oblíbenou panenkou - to vše je jako sofistikovaný výsměch v rafinované kruté hře. Baalberith byl na Sytryho vždycky takový, většina jeho života byla jako by dívat se na utrpení své oblíbené hračky byl účel její existence. Snad jakožto nejvíce žádoucí z rozmarů?
Stále tiskl Sytryho hrdlo, kradouce mu žalostné zbytky vzduchu, a když ten reflexivně zalapal po vzduchu, nedostalo se mu nejmenší úlevy. Vzdal se snah se osvobodit, předklonil se, sevřel křečovitě Baalberithovy kalhoty, svíral koleno, dal najevo, že už to déle nevydrží, že je ochoten dělat, co on chce, tak dlouho, dokud ta nemilosrdná muka skončí. Věděl, že musí jednat.
"Dobře, má panenko," řekl Baalberith a lehce uvolnil sevření svých prstů, "Mám radost, že budeš opět poslouchat. Budiž, v současné době je ti tedy odpuštěno."
Stisk zmizel a Sytry padl tváří na zem a cítil, jak se jeho ústa plní slinami, ale nemohl je spolknout. Tenká viskózní nit se táhla od úst k podlaze a on byl v tuto chvíli sám sobě odporný. Přikrčil se, třesoucí se v křeči, držíc se za krk, vyplivl jako vzteklé zvíře. Mocný démon není nyní nic víc než mizerné trýzněné stvoření, krásné, ale k ničemu. Ale co mohl dělat? Baalberithova moc nad ním byla příliš velká. Natolik, že už nevěděl, jestli má alespoň nějakou naději. Zapomněl, že on sám po něčem také vážně touží.
"Pojď ke mně, mé drahé dítě," láskyplně řekl Baalberith a natáhl ruku k jeho tváři, vzal ho za bradu, donutil ho otočit se. Tento pohyb byl pozorný, skoro něžný, ale Sytry věděl, že je to jen dobře maskovaný způsob, jak si ho podrobit. Nicméně, potlačujíc kašel a dušení se slinami, podlehl mu. Na minutu věnoval Sytry pohled netečně tmavým očím, pak již jako otrok dostavil se známý instinkt, naklonil se dopředu a položil svou hlavu pod ruku mistra a mučitele. Ten ho něžně pohladil po vlasech chladnými, hrubými konečky prstů přeputoval po hladké kůži na tváři, a náhle mu sevřel hrdlo a vytáhl ho hrubě k sobě. Všechny jeho pohyby, všechna Baalberithova přirozenost, jeho postoj k Sytrymu a jeho tělo bylo plné kontrastů. Žít vedle tohoto pána bylo příliš znervózňující, plné stresu, který neopustil ani na vteřinu. Vyvolávající šílenství.
Sytryho dlaně spočívaly na kolenou Baalberitha, zavřel oči, a vedený některým z matoucích instinktů, znovu se pokusil odtáhnout. Ale pak si vzpomněl, ano, vzpomněl...
Sytry si pamatoval všechno: všechny doteky a zvuky hlasů a vůni doutníků a hořkost kůže, vzpomněl si až příliš dobře. Je možné zapomenout na to všechno? Jaká ironie osudu. Vzpomínky na tu lásky, kterou se kdysi naučil, upřímnou náklonnost a péči pocházející od největšího z králů, oblíbence lidu, se postupně roztaví, rozpustí se v sérii nekonečných dnů plných šikany po celém těle, zasahujíc i jeho srdce. Paměť prozářil jasný záblesk milované tváře... Tváře jeho přítele, jeho milence, tváře nejmoudřejšího z králů
"Prosím, neopouštěj mě" prosil v duchu Sytry, cítil své ruce vztažené ve spěchu k objetí, obejmout a chránit, přivést zpět a nikdy pustit, "Miluji tě."
Věděl, že je to jen vize, byl na to zvyklý. Znal důvod, proč jeho ruce objímaly věděl, že něha, kterou sám nalezl, se jen opět snaží obnovit paměť těch krátkých let jeho štěstí a že ve skutečnosti je tu s ním jen krutý velkovévoda západu Pekla, jemuž to přijde sadistický zábavné. Ale teď, Sytryho mysl byla na jiném místě, vedle toho, který mu byl dražší než všechno.
"Je mi to líto" zašeptal, přitiskl rty na Baalberithovy "Je mi to líto. Neopouštěj mě, neodcházej..."
Baalberith ochotně reagoval na polibek, přitáhl si ho lehce k sobě, Sytryho zmatené tělíčko si posadil na kolena a chytl za límec hrubé textilie jeho vojenské uniformy. Jeho ruce se sepjaly za štíhlými zády, svírajíc se Sytrymu pevně a bolestivě okolo žeber. Dech se stal nepravidelným , a Sytry jasně cítil, jak po něm Baalberith touží. Jeho pevné tělo mluvilo jasně, tím dychtivěji, že zadržovalo dech. Na lásku to bylo drsné, ale ne tolik, aby si Sytry nedokázal představit, že doteky jsou nyní zcela odlišné I když...
Inspirovaný, Baalberith mu dychtivě kousl do spodního rtu a Sytry cítil slanou chuť krve v ústech, cítil tu pachuť. Vize zmizela, a místo toho snu, se znovu vrátil do skličující reality. Ochota pokračovat ve chvíli zmizela, ale útěk již nebyl možný. Měl podezření, ne, věděl to jistě od chvíle, kdy byl Baalberithem stažen do Pekla. Věděl, jak moc chtěl, aby to spolu měli, od prvního okamžiku, který ve svých vzpomínkách viděl. Ale proč?
Baalberith chtěl Sytryho, i když byl příliš mladý, aby pochopil, jaký osud ho čeká. Prostě spadl dolů a dolů, pokorně se vzdávajíc vlastní vůle, až se nakonec proměnil v napůl mrtvého ptáka se zlomenými křídly. Rozbitý, bez žízně ani živý, ani mrtvý, putoval jako bledý stín, vržený na chladnou zem, s bílými pery křídel, dokud nepotkal největšího krále... Jediného oblíbeného lidu.
"Ale on je pryč, on se nevrátí," Zašeptal mu do mysli zrádný hlas.
"Neopouštěj mě, prosím, zůstaň se mnou..." Sténá duše
Sytry opět zavřel oči a snažil se vzpomenout na oblíbenou vůni, jemný hlas, laskavý dotek, měkkost vlasů, ale Baalberithovy prsty se zabořily a ublížily jeho tělu, zuby se zakously do tenkého krku a Sytry pocítil škrábání nehtů na kůži v místě, kde kdysi bývala jeho křídla, a sadistickou radost svého majitele. Křídla, která Baalberith vytrhl. Zdálo se, že ho popichoval, zase ho nutil vzpomenout si na den, kdy byl Sytry ztracen navždy.
"Dnes se chováš neobvykle, má krásná panenko," řekl Baalberith a odtáhl se. Jejich oči se setkaly a Sytry by přísahal, že na chvíli viděl v té, obvykle klidný tvář, stín překvapení. "Díváš se na mě, jako kdybys byl opravdu rád"
Sytry vypadal fascinovaný, položil ruku k jeho obličeji a s třesoucími se prsty se dotkl jizvy na kořeni nosu. Nějak mu nikdy nepřišlo, že je něčím nechutným, nepřirozeným. Naopak, zdálo se mu, že je od jeho pána neoddělitelná a on je oba nenávidí. Alespoň si myslel, že ano.
"Miluji tě, strýčku" zalhal.
"Já vím, že tomu tak není" tón Baalberitha byl stále lhostejný, nicméně v jeho hlase Sytry postřehl slabou hrozbu.
"Ale je mi to jedno. Ani když jsi zkrocený. Není to tak, že mě miluješ. I když tvé lži jsou sladké."
S těmito slovy se prostě odtáhl, Sytry cítil úder do tváře, a s žuchnutím dopadlo jeho tělo na podlahu. Kůže na zádech rozkrábaná, na loktech a kolenech, bolest ho na okamžik oslepila, z úst vydal slabé zasténání. Měl smíšené pocity, byl zmatený, nemohl pochopit, co se děje, cítil jen bolest, nic víc. Sytryho oči se zalily slzami, a zamrkal, aby je nenechal valit po tvářích.
"Líbí se mi tvá nejistota" vznáší se nad ním stín Baalberitha. "Líbí se mi, že mě necháš s tebou dělat to vše."
Patou ho kopl rovnou do žaludku, Sytry zalapal po dechu, oči doširoka otevřeny, zachycující poslední chvíle - chladný vzhled svého pána. Proč to všechno? Chtěl se stočit do klubíčka, obejmout rukama, litovat se, šeptal, že všechno bude v pořádku, představoval si, že je to Solomonovo objetí a hlazení. Ale Baalberithovi je cizí soucit. Pomalu se posadil vedle něj roztažením mu odtrhl roztřesené ruce z břicha. Podobně jako pouta sevřel prsty okolo tenkých zápěstí, nehty se zaryly do citlivé pokožky.
"Ale nechal jsi mě to všechno s tebou dělat." jemně, a dokonce omluvně řekl Baalberith "Bít tě, mučit tě, kurva... Možná jsi mě opravdu miloval? Pověz mi, má roztomilá loutko, miluješ mě?"
Sytry se podíval na tomto netečný obličej, který s takovou samozřejmostí pronášel tak tvrdá slova, oči mu zakryl závoj slz. Nechtěl plakat, ne teď, ale litoval se příliš...? Ne, pravděpodobně ne: bylo mu hlavně líto, že mu ošklivá, obsesivní bolest nedává více příležitostí objevit se vedle Solomona. Co mu bránilo vykouzlit jeho obraz opět se cítit alespoň trochu šťastný... Jeho tělo bylo dnes však jako posedlé pouze Baalberithem.
Proto bylo nutné, aby se ujistil, že bolest byla tak nesnesitelná, dusivá, nepřípustná, aby si znovu uvědomil, že pokud by umřel, byl by pravděpodobně schopen vidět znovu Solomona, že nic víc by jim nemohlo zabránit být spolu.
"Ano," řekl sklesle Sytry "Miluji tě, strýčku. Jsem tvoje panenka, a líbí se mi to, když to se mě tlučeš, spíš se mnou, lámeš mé kosti, trháš mou kůži. A pokaždé, miluji tě víc a víc, patřím k tobě, takže prosím, kvůli mé lásce, nepřestávej... miluj mě, jako kdybys mě chtěl zabít..."
"Wow," v Baalberithově pohledu blýsklo překvapení "Někdy mluvíš docela jako dospělý. Jako kdybys měl duši. Je to ještě zajímavější."
"Proč potřebuji duši, když mám tebe..."
"Velmi zajímavé" Baalberith se naklonil, jeho obličej se vznášel nad Sytryho tváří "Nikdy by mě nenapadlo, že bys mohl být ještě atraktivnější..."
Horký dech ovanul Sytrymu tvář, cítil, že Baalberithovy pavučinky opět obklopily jeho tělo. Paže, nohy - všechno bylo zapletené a sotva zajiskřilo v šeru tenkých vláken. Baalberith se odtáhl, vstal z podlahy, za ním rožnuly dvě svíce. Sytry se zvedl ze svého stanoviska, na chvíli uchvácen a uklidněn plamenem. Na okamžik, právě pro tu krátkou chvíli, pochyboval o správnosti svého rozhodnutí, ale myšlenka na Solomona ho povzbudila.
Sytry cítil, jak mu v krku znovu stoupá plíživý pocit na zvracení, ale teď už bylo nevítané, neodpustitelná touha přírody, bude mít přednost před důvodem, chtíč přednost před snem.
"Proč jsi mi to udělal? Vezmi mě a dělej to se mnoujako obvykle. Nemůžu... Nemůžu ti odolat, víš, víš o mně všechno! Takže prostě táhni dopředu a nadále si hraj se svou hračkou, pěšákem, loutkou, jaksi, tahej za nitky, když si to přeješ, ale... nenuť mě udělat něco, čeho bych mohl..." Sytry zaváhal. Jak by mohl pokračovat? Jak by mohl říci Baalberithovi, že až příliš jasně cítil blízkost nenávisti, netolerance, s nasládlou chutí dekadence.
"'Mohl,' co?"
"Všechno to víš..." najednou, Sytry si ani nebyl plně vědom toho, proč, naklonil se kupředu a dotkl se rty Baalberithových, šarlatových a horkých vzrušením. Objal jeho tvář a cítil, jak strniště lechtá jeho dlaň.
"Strýčku, víš všechno, že ano? Vidíš to?" Sytry lačně vydechl.
A pokračoval v líbání Balberita se vší něžností, které jen byl schopen. Dotkl se jeho rtů a neobdržel odpověď. Ale on pokračoval a pokračoval v líbání i když mu po tvářích tekly slzy, a zoufale držel límeček vojenské uniformy a líbal a líbal... Jeho dech byl tak horký...
"Solomon. Solomon. Solomon" - snil o tom, cítit chuť tabáku na rtech, představoval si Solomona, ty rty, které tak bolestivě dychtivě miloval. "Neopouštěj mě, miluj mě, buď můj, a je mi líto... "
Sytryho ruce se dychtivě omotaly kolem Baalberithova krku, prsty potopil do jeho hrubých tmavých vlasů. Ale on zavřel pevně oči, nechtěl pochopit, co se vlastně děje, jeho myšlenky byly daleko, a on je trvale nazýval pouze jedním jménem. Zavolal ho a sám tomu věřil. Nevěděl, co se bude dít dál, nevěděl, co s ním vzápětí může Baalberith udělat. Po tom všem, bez ohledu na to, jak milovaná a krásná byl panenka, stále byl jen hračka. Ale Sytry k tomu byl lhostejný, protože nebylo nic, co by mu zbylo.
"Přestaň!" Nakonec se zastavil. Baalberith ho, stejně jako kotě, popadl za límec a odtáhl od svého obličeje. Ruce mu chytl vlastní rukou, jako dítěti předtím, než dostal šanci něco pochopit, opatrně uchopil límec uniformy. "Co si o sobě myslíš?"
"Žádám tě, strýčku," zašeptal plačtivě Sytry "Měj se mnou slitování. Nalož se mnou jako vždycky, když jsem byl dítě, a potom. Pamatuješ si? Prosím..."
Nastalo ticho, depresivní.
Baalberith neřekl nic, prostě Sytryho pustil a nechal ho dělat si, co chce. Naznačil mu ústy povel, rukou hladil jeho křehké tělo. Sytry si sundal košili, pokračoval dál až na poslední kus oblečení, takže byl úplně nahý, zranitelný. Byl shozen na záda na hrubý koberec, stočil křehké tělo do klubíčka na podlaze. Sytry byl poddajnější, než kdy jindy, Sytry byl v dnešní den krásný, jako v žádný jiný. Dechy se stali jedním, a stejně tak jejich ruce, Sytry objal Baalberithova ramena. A snil o těchto momentech, jak líbá Solomona. Vzpomínal na každý rys jeho tváře, každý pramen jeho vlasů a jeho myšlenky ho odnesly, daleko, kde byl kdysi šťastný.
Necítil bolest, i když Baalberith k němu byl v těch chvílích hrubý, Solomon v jeho snu byl jemný. Sytry se cítil vzrušený, netrpělivý, jeho pán dychtivě popichoval jeho křehkou kůži svým přirozením, opět ho trhal na kusy, škrábal, kousal. Baalberith se dotýkal Sytryho těla s nějakým divokým, maniakálním fanatismem. Chtěl ho tak moc, že občas vypadal připravený ho pohltit jako skutečné divoké zvíře. Rány na těle démona se hojí rychle, a díky tomuto Baalberith často vyjadřoval svou násilnou, impulzivní představivost bez výčitek svědomí, bez pochyb, bez ohlédnutí. Sytry pocítil ostrou bolest, jakou by rozhodně neměl stát v úzké části svého konečníku. Na co Baalberith v té chvíli myslel, proč se záměrně snažil, aby to bylo tak bolestné, jak jen je to možné? Snažil se roztrhat tělo již zvyklé na takové věci? Ano, to na něj musel být opravdu rozzlobený. Nebo to není hněv? Možná žárlivost? I když v té chvíli tam nebyl absolutně žádný rozdíl. Sytry cítil krev, pravděpodobně proto, že si kousal rty. Baalberith se od něj odvrátil, zaměřujíc se pouze na jejich šílený styk, Sytry se stále oddává myšlence, že Solomon mu dává polibek. On se zbláznil, celý svět kolem se zbláznil: jeho pán ho zmrzačil, znetvořil jako byl on sám. Proč? Pro koho? Pro někoho, kdo je už mrtvý. V zájmu vzpomínky na toho, kdo už ho nikdy neobejme. Kdo už nikdy...
Nikdy neřekne, "Nejsi sám."
"Je mi líto, Solomone" zlomil se Sytrymu hlas v nízký sten, sotva opustil rty, "Odpusť mi, že tě miluju tak moc..."
A on vyvrcholil, cítil chvění svého těla, kapky spermatu vylité na břicho a stehna, zanechávajíc pokožku lepkavou, s lesklými pruhy. Nějakou dobu jím procházely záškuby v křečích odchozího potěšení, postupně ustoupily, postupujíc místo nesnesitelné bolesti. Baalberith byl stále v něm, zarývaje mu nehty do boků. Na okamžik se Sytrymu zdálo, že vidí sám sebe zvenku: tenké štíhlé tělo, zarudnutí v obličeji, zmatenost, přilepený k zemi vlhkým potem a se slzami stékajícími po tvářích na světlé prameny vlasů. Jeho postava byla hubená, ladná, Sytry byl často srovnáván s dívkou, a stejně to bylo chlapcovo tělo, možná i jako tělo teenagera, ale chlapce. Sytry už zapomněl den, kdy se přestal měnit, zapomenul, kdy se časomíra jeho růstu zastavila navždy. Ztratil den, ve kterém se jednou provždy stal jen krásnou panenkou.
"Co mám dělat? Co se bude dít dál?" Projelo mu hlavou. Vyčerpaný, Sytry se opřel, vyklenul záda, předstíral, že je mu stále dobře a nic ho nebolí, hořká krev na rtech, sen se vytratil navždy. Baalberith skončil přímo do něj, dělal tak často, pokud k uhašení své zvrácené představy, nepotřebuje příliš teatrálnosti. Skončil a těžce dopadl na Sytryho, lisujíc ho svou vahou, mačkajíc ho tak, aby nebylo možné dýchat. Ale Sytry nevydal žádný zvuk, jen zatajil dech a čekal, až jeho pán přijde k sobě. Na nějaký čas, byli tak, ne cizí, ale ne navzájem blízcí. A mohlo by to snad být něco víc, když mezi nimi nebyla žádná láska? Alespoň jeden z nich si byl jistý, že ne. A konečně, Baalberith přichází k sobě. Sytry už dokonce slyšel jeho dech. Mimoděk se zvedl na ruce a podíval se mu do očí. Unavený, s rozcuchanými tmavými vlasy a krví podlitýma očima z ebenu - Nyní Baalberith téměř připomínal živého člověka. Jeho tvář a tvář Sytryho byly tak blízko, že se zdálo, že Sytry může vidět každou řasu rámující netečné, chladné oči. Ten pohled stačil, aby Sytryho hrdlem tiše proputoval výdech zklamání. Obraz v nějž doufal ještě před několika minutami byl kompletně nahrazen tím tmavým, strašidelným, co proniká očima do samé duše. Zápasil s pocity strachu a smutku, Sytry se snažil, jeho ruka se jemně dotkla pánovy neoholené tváře.
"Solomon ti nikdy nebude moci odpustit," řekl tiše Baalberith v reakci na jeho nesmělého gesto. Samozřejmě, že slyšel ta slova. Tato myšlenka Sytryho děsila. Věděl totiž, že je to pravda.
Tenká bílá ruka bezvládně spadla na koberec.
"Já..." řekl přidušeným hlasem. "Já... já vím"
Vše, co bylo v Sytrym cenného, ztratilo se a nemůže vrátit, zbytek byl jen ozdobou této existence, co mohl dělat? Existovala jen jedna cesta ven, jediná. Už dávno vyzkoušel všechny ostatní:
"Strýčku... Budu tě poslouchat, a budu vždy dělat vše, co řekneš. Vždy... budu na tvé straně. Promiň..."
Baalberith zavřel oči, ústa se rozšířil do blahosklonného úsměvu. Natáhl ruku k Sytryho čelu a bolestivě ho stiskl, přejel palcem přes jeho pokousáné rty, umazávajíc se jejich krví.
"Správné rozhodnutí" zašeptal Baalberith, vzal ho za ruku a olízl krev z jeho prstu "Protože na rozdíl od Solomona, já ti ještě mohu odpustit. Jsi moje oblíbená hračka, a já zase jediný, koho máš. Žij, a pamatuj si to... Navždycky."
"Sytry," vynořil v paměti hlas Solomona "Miluji tě, pamatuj si to... Navždycky..."
"Budu, slibuji..." řekl tiše Sytry a rozplakal se.

Paměť - mocná zbraň, ale těžké břemeno. Ale je to ona, kdo nás dělá tím, kým jsme.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 creepypastapreklady creepypastapreklady | 21. dubna 2016 v 9:20 | Reagovat

Tohle... Je... Sakra... AWESOME! :D

2 starvoice starvoice | 25. dubna 2016 v 18:44 | Reagovat

[1]: Wow, děkuju. Přepsat to dalo sakra práci xD Automatický překladač je mrcha.
Mimochodem, celá ta manga je úžasná, bohužel ale zatím jen anglicky.

3 STIAK STIAK | E-mail | Web | 24. července 2016 v 21:17 | Reagovat

Toto bylo... Hrozně hezké...
Ta poslední věta je úžasná x3

Oh fuck, já to fakt půjdu začít sledovat x33

4 starvoice starvoice | 27. července 2016 v 0:00 | Reagovat

[3]: To MUSÍŠ! Toto je uděláno jen přes překladač z ruštiny s mou notnou dávkou fantazie xD, celkově je ten příběh snad ještě lepší.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama