Anděl a král: 2. část

15. dubna 2016 v 23:27 | Starvoice |  Makai ouji - Ff
Bledé Slunce se pomaličku vyklonilo nad obzor, ozařujíc zelené pláně rozlehlých pastvin prosperujícího města Dvojnásobného pokoje. Jeru-salom, jinak také Jeruzalém, královské město velké Izraelské říše, se počal pomalu mhouřivě probouzet do stále ospalého rána. Zvířata se hladově ozvala svým majitelům, ženy pozvolna mísily těsto na chléb, muži se připravovali ku práci na pole. Děti si mohly dovolit ještě odpočívat, zatímco starci již takto časně vycházeli do bran města, soudit drobné spory a neshody mezi lidem. Královští vojáci tiše, avšak obezřetně procházeli dosud prázdné ulice. V samotném paláci, velkolepém a proslulém ve všech zemích od Indie po Etiopii a Sábu, však moudrý král, původce klidu a prosperity své říše, dosud klidně spočíval na lůžku se spícím andělským vyhnancem na své hrudi. Slovo vyhnanec pravda nebylo právě výstižné. Zvlášť když oba věděli, co má Sytry za sebou. Právě teď ale byly oba oddáni vlastním světům, na tisíce kilometrů vzdálených realitě. Sladká dřímota však pozvolna musela ustoupit před dotěrným světlem, prostupujícím skrz okenice vyřezávané ze dřeva mohutných majestátních libanonských cedrů.
Ticho ranního vzduchu vyrušilo letmé zaklepání na dveře. Obě spící postavy - král i padlý anděl - byly tímto tichým zvukem vyrušeny z pokojného odpočinku. Sytry se beze slova zvedl z královského lehátka a po letmém úsměvu, směřovaném jako poděkování králi, se vydal ke dveřím. Otevřel je, aby hned vzápětí stál tváří v tvář Nephilimovi, jež ho včera nechtěl pustit dovnitř. Tentokrát ale i jemu věnoval úsměv a vydal se dál svou cestou. Pokud ho jeho král bude kdykoliv potřebovat, bude u něj v okamžiku.

Šalomoun, nejmoudřejší muž na Zemi, vstal také. Sytry se při odchodu ještě otočil a zamával mu, čímž vykouzlil úsměv i na vladařově tváři. Vždycky rád viděl, že jeho poddaní jsou spokojení - ať už se jednalo o lidi, či démony. Jednoduchým gestem pozval Dantaliona do své ložnice. Přestože pak musel snést jeho protesty o tom, že démon není jeho sluhou. Jak obvyklé.
I přes všechna tvrzení o jednoduchém životě v paláci, bylo stále, co řešit. Šalomoun, mírný a pokojný král musel, i přes blahobit, prosperitu a pokoj, stále vést zemi. Bez ohledu na to, kolik stráží poslal, kolik soudců ustanovil... Vždy se našel někdo donášející své problémy až před krále. Ve chvílích takových sporů král získával svou pověst moudrého. Požehnaného. Mohl si okolní luxus dovolit. Byl krásný, úspěšný a nadlidsky moudrý. Mezi lidmi tak občas vypukly drobné neshody o pravém původu jeho veličenstva. Zůstávat nad věcí se ale vladaři výborně dařilo.

Sytry spočíval na střeše paláce. Byl téměř čas, kdy jeho král dokončoval své státnické povinnosti. Dnes měli opět možnost být sami. Nestávalo se každý z místních slunečných dnů, aby si panovník udělal čas jen na jednoho ze svých milých démonů. Sytry si sedl na zídku z mramoru na okraji střechy. Zahleděl se k dálnému obzoru a oddal se sladkým fantaziím, dokud neuslyšel lehké kroky uvolněně stoupající po kamenných schodech. Král vystoupal v osamění ke svému andílku a pohladil ho ve vlasech. Kdykoliv jindy by se k jeho něžné ruce Sytry přitulil. Ale dnes ne. Dnes měl otázku.
"Jak jsi věděl, co dělat?" obrátil hlavičku ke králi, "Viděl jsem lidské řešení problémů. Jak jsi přišel na tenhle způsob?"
Dostalo se mu jemného úsměvu vznešených rtů než Šalomoun opravdu promluvil.
"Máš na mysli ty dvě ženy, Sytry?"
"Ano, přesně tak" přizvučil vzhledově mladší z obou mužů. Dnes se odehrál soud. Jeden z nejdokonalejších soudů, jaké kdy který člověk provedl. Dvě ženy hádající se o živé dítě, jelikož jedné z nich její vlastní v noci zemřelo.
"Není to jednoduché? Až směšně jednoduché, můj padlý anděli?" přistoupil vladař k rohu okrajových zídek a rozhlédl se po městě svém a svého otce, po městě známém svou prosperitou a pokojem. Lidská chamtivost dokázala i tady zapustit kořeny.
"Není to jednoduché! Proč jsi to udělal?" dolehl mu k uším hlas anděla donuceného k pádu.
"Udělal co?" obrátil se na něj s jemným úsměvem, "Věděl, co dělat?"
"Ano. Tohle by nedokázal vyřešit nikdo-" Sytry byl umlčen panovníkovým nahnutím hlavy. Vždy to dělával, když se dobře bavil.
"Sytry, zamysli se." pohladil hřbetem ruky jeho tvářičku. Jemně a s citem. Jako vždy, když je čekal dlouhý rozhovor. Sytry mu položil hlavinku na rameno. Jako vždy, když chtěl naslouchat.
"Ty dvě ženy," pokračoval klidným hlasem Šalomoun, "byly prostitutky. Neměly by správně v mé zemi vůbec být. Dohnala je k tomu nejspíš chudoba, proto jsem je neposlal pryč. Obě počaly a porodily dítě. Syny. Pokud by měly syny, dostaly by naději dostat se ze své chudoby. Ale jedna z nich v noci své dítě zalehla, takže zemřelo. A když ráno vstala, tu pohleďme, její syn byl mrtvý. Šla tedy a vzala syna té druhé ženy a svého mrtvého syna položila k ní. Poté se vzbudila druhá žena a viděla, že dítě, které u ní leží, je mrtvé a poznala, že to není její syn.
A šla k té druhé a řekla jí 'Pohleď, zalehla jsi svého syna a mého, ano mého vlastního syna, toho sis vzala pro sebe.' Ale ta druhá jí odpověděla a řekla, 'Ne tak, ale tvůj syn je mrtvý a můj je ten živý.' A tak šly k soudci a přednesly mu svůj případ, ale on nebyl schopen jej posoudit." královy prsty vpluly Sytrymu zvolna do hebkých jemných vlásků. Pohladil jeho hlavičku zpracovávající předložené informace. Slunce již svým zlatým kotoučem téměř zmizelo za obzorem. Nový den právě začínal (v Izraeli začíná den při západu Slunce - tjst. asi kolem šesté hodiny večer -pozn. autorky).
"A jelikož soudce nebyl schopný je rozsoudit, předložil ten případ dalšímu. A v celém městě se nenalezl nikdo, kdo mohl říct 'Ona je jeho matka' nebo 'Ona je matkou mrtvého dítěte' a tak se ta záležitost dostala až přede mě. A přistoupil jsem k tomu, abych se obou zeptal, 'Co se stalo? A proč mezi vámi existuje rozepře?' a vypověděly mi celý příběh a nebylo nic, co by mi zatajily.
Sytry, je jen několik věcí, které jsou jisté a nezpochybnitelné. Jak pro lidi, tak pro démony. Může snad matka zapomenout na své dítě? Nebo může snad kojící opustit plod svého lůna? To proto jsem dal rozkázat, aby dítě přesekli vejpůl. Matka toho chlapce by nedopustila něco takového. Byla ochotna se ho raději vzdát. Když jsem vynesl svůj rozsudek, tu jedna ihned přistoupila k tomu, aby vztáhla ruce a vykřikla, 'Prosím, můj pane, neubližuj chlapci. Vždyť je jistě její syn a ona je ta, kdo je jeho matkou.' ale ta druhá přistoupila k tomu, aby řekla, 'Snažíš se snad ustoupit ze soudního sporu, jenž jsi sama začala? Nyní vykonejte rozsudek a nebude mé ani tvé.'
Jeho matka byla ta první žena. Proto jsem ihned rozkázal, aby jí bylo dítě navráceno."
Sytry vzhlédl ke králi. Opravdu byla pravda, co mu právě sklouzlo ze rtů jakoby to byl jen pouhý vítr vanoucí v pustině?
"Nemám pravdu, Sytry? Nečeká na tebe?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama