Janice Walters

4. března 2016 v 0:31 | Starvoice |  Creepypasta
Takže sice se zpožděním, ale přece jen, přidávám příběh mého druhého (nabo třetího) creepypasta oc. Snaha byla, užijte si to.

Nedávno jsem dokončila střední školu. S oddechem jsem se odstěhovala a začala nový život. Poslední tři roky tam byly něčím poznamenané. Jako by to byla kletba, nebo co. I když začátek jsem si vážně užila. Hned na seznamovacím pobytu jsem se spřátelila s Janice. Byla hodná. Milá. A celkem plachá. Navíc, než aby si rázně řekla o úplné samozřejmosti, na všechno se desetkrát ptala.
Vlasy měla hnědé. Ne tmavě, ne oříškově, ne světle, zkrátka nějak normálně, neutrálně hnědé. Od začátku nebyla populární, i když mohla být. Neměla špatnou postavu. Hlas zněl vždycky v pohodě. Pořád se usmívala, jako by vždycky měla všechno, co chtěla. Přitom její rodiče nebyli nikdy nijak bohatí. Jediná elektronika, kterou měla, byl její mobil se zářivě modrým krytem.
Bydlela na předměstí. V malém rodiném domku spolu s mamkou a tátou. Nic zvláštního, že? Taky si myslím. Byla jedináček, teda aspoň hádám, že byla. Nikdy se nezmínila, že by měla sourozence. Ale měla morče.
Ve škole jí učení šlo dobře. Držela se na špičce třídy a všem pomáhala. Byla vážně milá. Dávala opisovat úkoly, pomáhala s učením... Někdy dokonce dělala pro někoho i soukromé hodiny. Zkrátka se snažila udělat pro ostatní všechno, co mohla.
Bylo to zvláštní, ale nikdy nemluvila o sobě. A po nějaké době jsem zjistila, že jiné to nebylo ani na Facebooku a jiných sítích. Vždycky se zdála jako ta, kdo nemá žádné problémy a tak se stará o štěstí ostatních. Každého se zeptala, jestli mu může s něčím pomoct, nikoho neodmítla. Starala se o polovinu lidí, co jí kdy napsali. Hlavně ale proto, že si psala i o jiných věcech. Hodně jí bavilo anime.
Jednou ale přišla do školy jaksi smutná. Sice se usmívala, ale tak nějak strojeně. Měla jsem skoro strach, co se jí mohlo stát. Ale když jsem se zeptala, odpověděla jen "To nic, to se zpraví" a dál se o tom odmítla bavit. Neptala jsem se.
Druhý den měla na sobě černou mikinu s falešnou kapucí a černé kalhoty. Ještě nikdy jsem to na ní neviděla. A neusmívala se. Dokonce ani náznak se jí na tváři neobjevil celý den, vlasy ponuře sčesané do čela. Nechtěla se mnou mluvit. Ale já jsem musela zjistit, co se jí stalo! Celý den jen koukala do mobilu, dokonce i při hodinách. Nikdo si jí nevšímal jako obvykle. Nepřihlásila se ani při docházce...
O obědové pauze jsem toho ale měla tak akorát dost. Popadla jsem jí za rukáv a chtěla vzít pryč, ale ona se prudce zastavila a zírala na mě, "Nedělej to..." špitla. Zvedla hlavu a já si všimla... Oh bože, měla na krku podlitiny, odřeniny a spálenou kůži! Vyjekla jsem a pustila jí.
"Co se ti proboha stalo, Janice?!" objala jsem jí prudce. Cítila jsem, jak mi ztuhla v náručí. Nevykroutila se mi. Nechala mě jí objímat.
"Karen," špitla po chvíli mé jméno, "Já nechci plakat. Nebyla bys šťastná, kdybych plakala. Pusť mě."
Pustila jsem jí a trochu vyděšeně od ní ustoupila. Co tím jako chce říct?! Ale než jsem se mohla vzpamatovat, spěšně odešla. Vyšla ze školy a zamířila na zastávku. Když mi zmizela z očí, zmocnil se mě podivný pocit. Pocit, že něco není prostě v pořádku. Na odpověď jsem si ale musela počkat domů.
Zazvonila u nás policie. Otevřela jsem jim, protože naši jako obvykle nebyli doma. A navíc, stejně chtěli mluvit jen se mnou. Když jsem jim řekla, že jsem Janice viděla ve škole, koukali na mě jako na blázna. A pak to z nich konečně vypadlo...
"Tvá kamarádka se dnes mezi druhou a třetí ráno oběsila, Karen."
A pak šlo už všechno z kopce. Strávila jsem několik měsíců návštěvami psychiatra. Vím jistě, že jsem ji tam viděla! A nejenom to! Já s ní mluvila! Objala jsem jí. A viděla jsem, co se stalo! Ke konci školního roku jsem se pomaličku začala dávat dohromady. Zčista jasna začali mizet lidé, kteří mi způsobovali problémy. Většina z nich byla uškrcena, někteří se oběsili.
Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistila, že stejně tak se děje některým z jejích internetových přátel! Nemohla jsem v noci spát. Viděla jsem ji v každém tmavém koutu. Visela ze stropu nebo se na mě jen usmívala. Celé dlouhé letní prázdniny.
Začala zase škola a já se modlila, aby to už skončilo. A na nějakou dobu byl skutečně pokoj. Jen čas od času se něco stalo. I tak to bylo děsivé. A teď, když mám konečně za sebou maturitu, konečně se toho zbavím!
Naložila jsem si věci do auta, rozloučila se s rodiči a hurá pryč! Vždycky jsem měla radši jih a tak jsem tam jela. Dostala jsem k maturitě auto - pětidveřový Volkswagen Passat, červený a černý. Úžasná to věc! Skládám zavazadla na zadní sedačky a s hrdým pocitem usedám poprvé od autoškoly do vozidla. Zamávám a už ujíždím pryč. Na dálnici zapnu rádio. Ozve se mi důvěrně známý hlas.
"Odjíždíš? Nebylas tu šťastná? Nejsme už přátelé? Kde jsem udělala chybu? Kde?"
Brzdy kvílí, kola se smykávají. Auto se řítí ze silnice. A poslední věc, o které vím, je tichý dech na mém rameni, zářivě modrý záblesk a ostrý provaz zařezávající se mi do krku.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama