Anděl a král: 1. část

19. března 2016 v 20:17 | Starvoice |  Makai ouji - Ff
Kolem mě je tma. Kamkoliv se otočím, nic jiného nevidím. Ta temnota mě děsí. Vždycky se něco stane. Jediné světlo tvoří malý kruh kolem mě. Mé uši najednou zaznamenají zvuk něčích kroků znějící z temnoty kolem mne. Chodí okolo a sledují mě. Ten člověk mě sleduje. Otáčím se za nimi, připravený se bránit. Ruce mě už od té energie v nich celé svrbí. Třesou se mi prsty. Uslyším další kroky. Kolik lidí tu vlastně je? Zaslechnu pobavený smích. Ten hlas, který tak dobře znám. Zamrazí mě v zádech. Za ramena mě popadnou hrubé, silné ruce, páchnoucí směsí krve a drahého tabáku.
Otočí mě k sobě. Je vyšší než já. Zatímco jedna jeho ruka zůstává na mém rameni, druhá přeputuje výš, aby pozvedla mou bradu. I když nemám dovoleno dívat se mu do očí, přesto mě k tomu nutí. Dívám se jinam, kamkoliv jinam, než na jeho krutý obličej. Kšilt jeho čepice mu jako obvykle zakrývá čelo. Jeho pronikavý drsný pohled tak není tolik vidět. Naštěstí. Pomalu roztáhne rty do děsivého úsměvu. Jeho ruka se pohne z mého ramene dozadu, aby vzápětí pevně obemkla můj štíhlý pas.
Přitiskne mě k sobě. Mé křehké tělíčko ke svému, tak těsně, že už teď můžu jasně pocítit skutečný důvod jeho přítomnosti. Otevřu ústa, abych vykřikl, ale prsty na mé bradě mě rychle donutí rty zase semknout k sobě. Ze země se zvedne vítr. Všude kolem nás dvou, až se vzneseme. Jeho stisk ještě zesílí. Neviditelné zdi temnoty se roztříští a mě oslepí prudké světlo. Nad námi i okolo je jen čistá modrá obloha, jen s pár načechranými mraky. Nadarmo pozvednu ruku, abych se bránil. Zkusím se odstrčit od jeho hrudi, ale jen za to obdržím kousnutí do citlivého místečka na krku.
Světlo okolo nás je ostré. Téměř nic pořádně nevidím. Pár metrů od nás zaznamenám mužskou postavu. Jemné vlasy mu vlají ve větru a i při stavu použitelnosti mých očí ho náhle poznávám. Jeho zlaté vlasy, zelené oči. Oblečen je v královském rouchu. Po jeho boku pak stojí jeho první pilíř. Ten špinavý Nephilim takhle blízko mého krále. Má na sobě stejný oblek, jako Solomon. Prsty s ostrými nehty se z mé brady znovu pohnou. Přenesou se tentokrát k mé dlani, stále pulsující energií, ale neschopné zformulovat jakýkoliv reálný útok.
Jeho ruka putuje po mé níž a níž až pod můj pas. Chytí mé zápěstí a vytáhne ho vzhůru, takže má ruka směřuje proti dvojici naproti nám, na druhém konci tohoto nádherného místa. O ucho mi zavadí jeho hluboký drsný hlas, když špitne pokyn, který mi vyrazí dech: "Udělej to pro mě, má roztomilá loutko. Udělej to pro něj, krásná panenko. Víš velmi dobře, co se musí stát. Pokud k tomu nedojde tvou rukou, dostane tu výsadu jiný."
Má ruka je plně vzpřímená proti mému drahému mudrci. Na jeho tváři stále hraje ten lehký, laskavý úsměv, co vždy. Nephilim vedle něj se otočí k odchodu. Prsty mě už pálí až na kost. Vyděšeně sleduji tu masu energie, pocházející z mého vlastního těla, hromadící se v kouli. Odporné prsty mého strýce se mi zanoří hluboko do zápěstí. Ze Solomonových rtů uniknou poslední slova. Nemůžu je slyšet. Přesto vím naprosto přesně, co řekl. Všechna má životní energie mě opustí a shromáždí se do místa, kde je jí už tak dost. Jasný stříbřitě modrý paprsek vyrazí z mé ruky a projde přímo srdcem mého krále.
"Solomone!"

Fialové vlásky prudce zavlály, když sebou drobný chlapec ve spánku škubl a svěřil důvěru ve své bezpečí do rukou studené podlahy z lesklého bílého mramoru. Normálně by se jen zvedl, uložil zpět a pokračoval v přerušeném oddávání se snům, tentokrát však ne. Tiše zakňoural, ale velmi rychle pozvedl své štíhlé údy nad zem a rozeběhl se temnotou nočního hradu. Sem tam na chodbě postávali stráže - některé z nich mu byli známé, jiné zcela cizí. Jeho bosé nožky několikrát zabojovaly s chladivým kamenem, aby neuklouzly. Ozvěna jeho rychlých a tichých krůčků se nesla téměř prázdnými chodbami. Bělostná tunika se mu lepila na hrudníček. Být člověk, pravděpodobně by ho zábly ruce, ale díky tomu, kým byl, si mohl dovolit utíkat i v chladivém vzduchu izraelské zimní noci dost dlouho.
Konečně stanul před ebenovými dveřmi vedoucími do pokoje, jenž mu byl cílem. Zastavil, aby nabral do vyčerpaných plic více kyslíku a jeho svalíky tak byly schopné přestat palčivě bolet po té námaze. Nevěnoval pozornost ani svým rozvrkočeným vláskům, připomínajícím místy ptačí hnízdečko, ani rozvázanému úzkému tmavému pásku na tunice, který ji měl držet v úhledném tvaru. Zaměřil své safírově zářící oči na jedinou postavu, schovanou ve stínech dveří. Odporný Nephilim, stále však zřejmě nejmilejší pilíř nejmoudřejšího krále, který kdy žil a který kdy žít bude. To, že tu byl sice znamenalo, že je onen, chlapcem tolik milovaný, král v pořádku, neuspokojilo to však jeho rozjitřené nitro, ošklivě poznamenané jak zlou noční můrou, tak příšernou minulostí tohoto sladkého modroočka.
"Dantalione, pusť mě dovnitř," hlesl tiše. Bál se, že kdyby na hlase o něco přidal, mohl by se do jeho obvykle chladného a na vše zvyklého výrazu odrazit teror, kterým si právě prošel. Bál se? Opravdu je možné, aby se on, velký dvanáctý Vikmont Pekla, něčeho bál? Naneštěstí to byl právě on, kdo na vlastní kůži už tolikrát poznal, jak chutná skutečná hrůza. I přes svůj téměř dětský vzhled, nebo možná právě kvůli němu, si prošel tím nejhorším, čím Peklo disponuje. Právě teď tu stál s podlamujícími se koleny, pronásledován strašnými sny, vědouce, že není jiný způsob, jak do rána najít klid. Kdyby chtěl, mohl se dovnitř dostat způsobem, kterým jindy démoni běžně cestovali, teď ale jeho poděšená pěkná hlavička nebyla schopná oznámit mu takovou informaci a nechala ho závislého na nevrlém Nephilimovi u královských dveří, jehož rudé oči zářily do temně modročerné noci jasně rubínovou barvou. Byl naprosto klidný. Přítomnost modroočka nebyla pro Dantaliona ničím novým. Stávalo se nezřídka kdy, že míval zlé sny. Král ho většinou dokázal dobře zvolenými slovy rychle uklidnit a poslat opět odpočívat. Dnes ale byla situace maličko jiná.
"Odejdi, Sytry," odvětil chladně a bez špetky soucitu s nebohým zkroušeným andílkem, "Šalomoun měl dnes něco důležitého, je unavený. Nemá čas se zabývat tvými fantaziemi."
Zamračil se, když se Sytry neobrátil zpět do chodeb, ale dál stál před ním. I ve tmě, která v otevřené chodbě paláce panovala bylo naprosto jasně patrné, že se ubohý drobný chlapec chvěje. Kolínka mu div nenarážela do sebe a v bledých hubených prstících křečovitě svíral látku své tuniky. Přes všechnu jeho usilovnou snahu ale nebyl schopný modrooký padlý andílek potlačit ty nepříjemné a ponižující emoce. Z jeho diamantově třpytivých oček vyklouzly pokradmu dvě slzy a valily si cestu po jeho dosud suchých tvářičkách. Rychle si je rukou otřel a popotáhl. Bylo to trapné plakat před Nephilimem. Před tím podřadným neotesaným démonem, kterým Sytry tolik pohrdal. Obzvlášť tímhle jedním, kterého si král tolik oblíbil.
"Co se tady stalo?"
Modroočko okamžitě zvedl hlavičku a ohlédl se. Nemohl si ten hlas splést, to byla věc, které by nebyl schopen. Jen pár metrů od sebe zaznamenal onen laskavý úsměv, na který tolik čekal, po kterém tolik dychtil, pro který tolik doufal. Nechal své slzy volně kanout a rozběhl se k Šalomounovi. Téměř okamžitě, jakmile byl na dosah, dostalo se mu jemného objetí. Uslzenou tvářičku, jeden z důkazů své noční můry, schoval do zdobeného roucha svého utěšitele. Odpovědí mu byla lehká pobídka k chůzi udělená jednoduchým stisknutím v náručí. Pokorně nechal své krásné oči spočinout na kamenné podlaze. Prošli okolo teď už mlčícího pekelného velkovévody a vyplašenému chlapci se konečně otevřely dveře královské ložnice. Byl zvednut do náruče jediného muže na zemi, pod ní i nad ní, který mu doopravdy dokázal porozumět a věděl, co si má se svým sladkým vyděšeným andílkem počít.
Usadil se na své lůžko s třesoucím se démonkem na klíně. Nechal drobnou figuru, aby se v klidu stočila do klubíčka a jemně pohladil jeho rozcuchané vlásky. Mlčel. Nebylo třeba slov. Oba, vyděšený Sytry i moudrý král Šalomoun, věděli velmi dobře, že právě dnes by slova nevedla ke zlepšení. Velice opatrně král přistupoval k prameni vlasů spouštějícímu se jeho uplakanému společníkovi po rameni. Místa, kde tento roztomilý chlapeček míval křídla byla nadmíru citlivá a bylo nutné, aby se s nimi nic nestalo. Stále ještě král věřil, že i tento zatoulaný andílek jednou najde skutečnou cestu zpátky a dostane v nebeském ráji život, jaký si od malička zasloužil. Jeho krásný padlý anděl.
Nechal prsty protančit skrze hedvábně jemné vlásky svého druhého pilíře, jenž mu ležel na kolenou a jehož zářivá očka se pomalu znovu klížila a přibližovala ho vytouženému odpočinku. Královská ruka zlehka zvedla z přilehlého stolku malý dřevěný vyřezávaný hřebínek a kousek po kousku se ujala péče o pocuchané andělské prameny. Postupoval velmi zvolna, aby nevyrušil rozkošného chlapečka ze spánku. Ale Sytry se odpočinku neoddával. Místo toho si tiše se slastně zavřenými očky vychutnával pocit naprosté avšak dobrovolné poddanosti svému těšiteli. Miloval, když si mu někdo, komu důvěřoval, pohrával se splývajícími loknami. Jeho příšerný sen byl pro teď zapomenut, zastrčen velmi velmi hluboko do jeho podvědomí. Svou libost dal najevo brzy jemným tichým zavrněním. Ucítil, že se jeho pečovatel pohnul. Hřebínek byl položen zpět na stolek, jelikož už nebyl k ničemu potřeba. Král počal svého magického chráněnce znovu jemně hladit. Než se ale tento drobný tvoreček úplně propadl do dřímoty, bylo mu dopřáno slyšet slova svého snu. Slova, která mu přinášela klid a uspokojení za jakékoliv situace. Kdyby již napůl nebyl oddán říši snů, jistě by odpověděl.
"Spi sladce, Sytry. Můj krásný padlý anděli."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 jackie-bilot jackie-bilot | Web | 19. března 2016 v 23:35 | Reagovat

Zbožňuji to anime:3 Už se nemůžu dočkat pokračování, jen tak dál:3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama