Společná FF, část 2

22. února 2016 v 12:17 | Starvoice |  Creepypasta
Jelikož g-mail se mnou zase nemluví a Fb mi tohle nechce odeslat, dám to zatím sem, aby si to Sti okopírovala a přidala obrázky. Teď ještě něco, co byvh ráda, aby zaznělo i u ní na blogu:
Po nějakém tom přemýšlení jsem se rozhodla nechat Tobyho ve vašich rukách a přidat situaci kontext. Snad mě neukamenujete, že už takhle zkraje přidávám oc. Její příběh bude u mě na blogu co nevidět, možná ještě dnes, jen vydržte. A ne, nechci jí dávat nějakou důležitou úlohu. Spíš tam bude pro případ, že by byla potřeba postava navíc.

Červené vlasy zavlály za vysokou mladou ženou. Zasedla ke svému počítači, jenž byl už dávno bez proudu. Věděla, že se tohle stane. Dalo se to očekávat. Lidstvo nikdy nebylo schopné udržet trvale dobrou společnost a i ta nejnepatrnější chyba mohla kdykoliv spustit lavinu nepříjemných událostí. Žena poklepala kovovými prsty na stůl, aby se zbavila nepříjemných myšlenek. Víc než kdy jindy se teď potřebovala soustředit.
Nesměla teď myslet na nikoho, kdo to tu opustil. Nesměla myslet ani na těch několik mrtvých přede dveřmi. Musela vymyslet, jak vyslat zprávu, takovou, aby si ji mohl každý přečíst, většina ji pochopit a jen někteří poslechnout. Nesměla dopustit, aby se znovu opakovala chyba z minulosti, byť minulosti nedávné.
Všichni se rozprchli. Odháněli od sebe ostatní, posílali je pryč. Zabírali hamižně víc a víc plochy. To byla chyba a zdálo se, že mladá vědkyně je jediná, kdo si tuto chybu uvědomuje. Ale nešlo jí o všechny lidi. Věděla, že všechny zachránit nemůže. Šlo jí o konkrétní skupinu. A bylo nutné, aby se tahle skupina dala znovu dohromady a ukázala ještě aspoň jednou, že umí držet pospolu. Všichni, včetně těch nenáviděných.
Tím, co jí ale vadilo nejvíc, byl bezesporu fakt, že se i v téhle vypjaté situaci našli lidé a jiné bytosti, které tohoto hrůzostrašného chaosu užívali plnými doušky. Nejen, že nepomáhali, ale dokonce celou situaci ještě mnohem zhoršovali. A jeden z těchto tvorů ji teď pronásledoval již několikátým dnem.
Jeho stín sledoval každičký její krok. Čekal jako smečka hladových vlků na svou šanci. Byl trpělivý, ale zároveň pospíchal. Občasná nepozornost nebyla u něj výjimkou. Mladá badatelka bevěděla, co chce, ale neměla čas, chuť ani kapacitu se tím zabývat. Dokud zůstával ve stínech a dovoloval jí ignorovat ho, tolerovala jeho přítomnost.

Byl už ale čas na změnu.

"Dobré odpoledne, přeji" ztichlou laboratoří se rozezněl hlas dívky, nestarší šestnácti let. Rudovláska sebou na židli trhla. Čekala všechno možné, ale nepředpokládala, že by v téhle době byla schopná jí sledovat pouhá puberťačka. A přesto teď před ní stála bruneta v černé mikině a džínách, jejíž modré oči byly skryté pod závojem vlasů. Nesměle žmoulala konce svých rukávů a nejen všímavý pozorovatel by si všiml pásu odřenin a zhmožděnin, ne-li přímo podlitin, táhnoucího se jí na krku, těsně pod bradou.
"Promiňte, ruším vás? Jen jsem se chtěla zeptat, jestli vám můžu s něčím pomoci?" pousmála se tak jemně, že to skoro nebylo znát. Na zdi za ní těkal rudý světelný bod, jehož původem nebylo nic jiného, než Agnesino laserové oko.
"Co jsi zač?" promluvila konečně. Tohle podivné děvče nemohlo být pravé už jen proto, že nezachytávalo její laser. Navíc bylo naprosto nemožné, aby jí nějaké dítě sledovalo a ona o tom nevěděla. Před pouhými pár dny odhalila a zneškodnila celý profesionální sledovací tým. Nebyla žádná možnost, jak by to dítě jako tohle mohlo zvládnout.
"Říkávali mi Janice" povzdychla si dívka a její koutky se pozvedly o pár milimetrů výše. V hlavě se jí promítly vzpomínky na všechny, které opustila a kteří opustili jí. I když se to na první pohled nezdálo, patřila k těm, kteří by nejradši zbaběle prchli. Jediným důvodem, proč to neudělala byla ale v tuto chvíli právě Agnes.
"Ale není důležité, kdo jsem, nebo kdo jsem byla. Nemáme teď na to dost času. Můžu všechny kontaktovat. Ale nikdy mi nebudou naslouchat. Proto jsem přišla za tebou. Jsi jediná, v koho můžu věřit. Takže pokud nepotřebuješ s ničím pomoct, pomohla bys prosím mně?" vydechla s pohledem cudně sklopeným k zemi. Věděla, že má pravdu. Nikdo by jí neposlouchal. Pro nikoho neexistovala. Tak to bylo vždy a vždy to tak i bude. Potřebovala podporu. Potřebovala poradit a podržet. V téhle neutěšené době i ona, která se všeho vzdala, potřebovala pomoc. A jediný, kdo byl té pomoci schopen byl ten, kdo by byl schopen vrátit vše do starých kolejí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama