Věčný přítel

7. ledna 2016 v 18:14 | Starvoice |  Creepypasta
Tak pojďme začít rovnou s tímhle, co vy na to? Ano, je to můj přepis Jasona the toymakera. Většina z vás (ne-li všichni) ho už určitě četla... ale prosím, pojďme ještě společně zavzpomínat.


I wanna be on the front line, knotted up suit ties
Talking like a headstrong mamma
Got a picture in your wallet,
Making me a habit wearin' your vintage t-shirt
Tied ribbons on your top hat,
Tellin' me I'm all that, just like the girls from your hometown
Sweet blooded and up-stranded, see if I can stand it,
drinking in the shallow water...

Tři roky. Už je to tři roky, co jsem jí byl darován. Co se stalo před třemi lety tak zvláštního? Nevím. Nepamatuji se. Stejně jako ona trpím amnesií. Jediné, co se mi vybavuje, je obraz z jejích snů. Medově zlaté oči, kouzelný úsměv, hudba hrací skříňky, milý smích. Vřelý pocit radosti, který ji obejme pokaždé, když o něm znovu a znovu sní.
Ze všech svých hraček má nejraději mne. Nelíbí se jí nikdo jiný. Protože oni ji sledují. Viděl jsem mnohokrát, jak otáčí své hlavy, aby jí mohli probodávat mrtvýma skleněnýma očima. Když spí, dávám pozor, aby se nepřibližovali. Ani o milimetr se k ní, k mé drahé Meggie, nesmí nikdo přiblížit.
Hlídám její sny. Stačí vždy jen zakrýt černé knoflíkové očko dlouhým pruhovaným rukávem mého oblečku a zadívat se na ni přes mou tmavou pásku. Pokud má zlý sen, prožívám ho s ní. Občas se ji snažím vzbudit. Není to nic platné. Naštěstí nemá zlé sny často. Většinu nocí má bezesných. Bdím u ní a jen dávám pozor, aby se nikdo nepokusil pohnout blíž.
Před třemi lety se ale muselo něco stát. Něco zlého naší rodině. Skončili jsme oba v dětském domově. Celé tři roky nás ostatní pomlouvali. Ubližovali nám. Nikdo o nás nestál. Až teď, konečně, asi před týdnem, tenhle teror skončil. Do své náruče nás přijali Maddalena a Steven. Noví milující rodiče. Začal náš nový život.

Už v domově chodila do školy. Tam má svou jedinou a nejlepší lidskou kamarádku. Když jí matka budí s tím, že přišla, Meg vždycky vypadá nadšeně. Přál bych si být taky tak milovaný. Protože přes to všechno, co pro ní pořád dělám... Nikdy není tak nadšená, že může jít za mnou. Ležím v posteli v pokoji. V tom hrozném pokoji, kde na ní všechno zírá. Kde k ní všechno mlčky vysílá touhu po její smrti. Nenávidí všechno v tom pokoji kromě mě.
A já její nenávist sdílím.
Rodiče ji vozí po doktorech, kvůli jejímu děsu z plyšových hraček a panenek. Všichni tvrdí, že je nemocná, paranoidní. Traumatizovaná z něčeho, co se stalo před třemi lety... Všichni chtěli vědět, co se tehdy stalo. Ale my to nevěděli! A oba dva jsme se hroutili z těch neustálých výslechů. Jediný, kdo nás tímhle netrápí, je Daisy. Megiina školní kamarádka.
Moc, moc bych si přál, abychom konečně zjistili, co se stalo. Stejně, jako Meg. Ale mám obavy, že by to bylo tak hrozné, že... že by jí to ublížilo. A proto jí přináším pocit strachu z těch věcí. Praskání ve zdi každičkou noc. Čas od času zlé sny o zjištění pravdy... Tak, aby to nikdy neudělala.

Magnetic everything about you,
You really got me, now

You did to me so well
Hypnotic taking over me
Make me feel like someone else
You got me talking in my sleep
I don't wanna come back down
I don't wanna touch the ground
Pacific Ocean dug so deep
Hypnotic taking over me

Zdi kvílí a zní praskavě všude kolem nás. Meggie usíná a svírá mě ve své náruči. Cítím, že něco není v pořádku. Všechny hračky se otočily pryč od ní. Jakoby snad měly strach. Strach z Meg. Ne, spíš z něčeho poblíž Meg... Ze mě? Ne, to je nemožné. Jediný důvod, proč mě má Meggie ráda je právě ten, že jsem nejbezbrannější ze všech hraček.
Meggie sebou trhne. Rychle se na ní podívám. Vykřikne a z očí se jí spustí proudy slz. Okamžitě si zakryju své knoflíkové očko a sleduju vše přes mou pásku. Tedy, rád bych to sledoval. Ale nevidím nic, než tmu. Tmu všude okolo. Ne!
Uslyším smích. Ten smích... neznáme ho? Odkud? Odkud?! Odkud bychom ale MOHLI znát tenhle smích? Smích, který... který... ubližuje? Který chce ublížit tak nevinnému děvčátku, jako je Meggie? Kdo by to vůbec mohl chtít? Koho by to mohlo napadnout? Jako další přijde hlas...
"Ona patří mně" zašeptá. Slyším ten hlas jakoby byl v mém vlastním dlouhém oušku. Tohle je přece... na sen až moc reálné! Z tmavé hlubiny přede mnou se najednou rozzáří dvě zelené oči. Bylo to tak náhlé, že sebou trhnu a málem vypadnu Meg z náruče. Ty oči doopravdy... září!
"Jsi pro mě jen překážka" zasměje se Megiině bolesti, kterou najisto prožívá, i když je to jen sen! Pak řekl... řekl, že jí celou opraví. A začal ji různým nářadím pižlat a krájet a řezat! Mou milovanou Meggie!
Všimla si po straně otevřených dveří. Byli v té tmě, krom těch děsivých očí, jediná viditelná věc. To je ono, Meg. Je to jen sen, zvládneš to! Musíš se dostat k těm dveřím. Oči se ti zavírají, ale nesmíš tomu podlehnout. Jsou tam lidé. Oni ti pomůžou, Meggie.
Ano, už jdeš blíž. Dveře se přibližují! Ti lidé tam ti pomůžou. Ti lidé- Ne, co to mají s obličeji? Proč koukají do prázdna? Mají na tvářích úsměvy, slzy i hrůzu, ale... ale jejich pohledy jsou tak... chladné... Proč? Co se to s nimi stalo? Ale hlavně, proč vypadají jako panenky a reální lidé dohromady?! Meggie, nezvracej. Je to jen sen. Nic z toho není reálné, je to jen sen!
"Ona patří mně"
Meggie se vzbudí. Netuším, kdy se to stalo, ale ležím na podlaze kus od postele a sleduju mou vyděšenou Meg. Srdce jí musí být jako splašené... stoupne si a zase sedne. Po chvilce se pro mě natáhne a vezme si mě zpět do postele, když dveře otevře Maddalena.
"Zlatíčko, slyšela jsem křik, jsi v pořádku?"
Meg chvíli zaváhá. Co by měla říct? Že jí málem rozporcoval nějaký chlápek před skupinou podivných panenko-lidí?
"Jen noční můra, nic mi není. Všechno už je v pořádku."
"Dobře," usmála se Maddalena, "přišla za tebou Daisy, čeká v obýváku."
Meg najednou prudce vstane. Vystrčí matku z pokoje a v rychlosti se oblékne do prvního, co jí padne pod ruku. Vyběhne z pokoje, nechávajíc mě samotného na posteli. Na svých místech jsou srovnané ostatní hračky, kterých se i přes tu hrůzu nikdy nedokázala zbavit. A já tu teď jsem s nimi sám. Jako každý den.
Vrátí se večer. Hned co ulehne, zavře zase oči. Chystám jsem se zakrýt si očko, abych viděl ten sen, ale všímám si, že ve zdi je puklina. Určitě tam předtím nebyla! Puklina se o něco zvětší a někdo z ní pomaličku tiše vylézá. Kdybych mohl, zakřičel bych nebo alespoň vzbudil Meg, ale nemůžu nic z toho. Z pukliny vyšel vysoký muž. Polodlouhé červené vlasy na ramena, medově zlaté oči, vysoký klobouk a sako s peřím na ramenou. Podíval se mým směrem a usmál se a přišel blíž.
"Jak se máte, Mr. Bunny?"

White threads on my laces,
Struck on the hinges, swinging the door to the back yard
'Cause dwellers walk a tight rope
Spot like a bandage touch on the outer surface
Bright eyes of the solstice wherever your mind is heading
from a freight train city
Locked up till you moon it,
Brushing my hair back,
feeling your lips on my cold neck

Ta slova mnou projela jako horký nůž máslem. Zůstal jsem ho sledovat. Ano. Moje paměť se vrátila. Ano, to je on. Můj tvůrce. Se stále stejnýma medově zlatýma očima. Se stále stejným milým úsměvem. Se stále stejnými rudými vlasy. Se stále stejnou malbou pod okem. Není pochyb. A přinesl s sebou panenku. Blonďatou panenku. V ústech má růži a na sobě vyšívané, krajkované bílé šatičky. Pokládá jí do nohou Megiiny postele a pak se vrátí do pukliny. Tohle mě štve. Meg má z ostatních strach. Jediný, kdo může být na její posteli jsem já.
Zaregistruji pohyb. Meg je vzhůru. Najednou se mi povede otočit k ní hlavu. Meggie zaječí a shodí mě z postele. To ne... ne, Meg, nesmíš se mě bát! Neublížím ti. Nikdy bych ti neublížil... Otáčí se k panence. Ne, já jsem tady, Meg! Tady dole na zemi. Shoď tu panenku. Zbav se jí!
Ano, Meggie hází panenku na zem. Zeď s puklinou hlasitě zapraská. Barva začne padat. Dřív se tomu Meg vždycky smála. Teď křičí. Za opadanou barvou se objevují modré dveře. Ty se otvírají. Meggie strne a ztuhne. Z už otevřených dveří se vynoří pár černých rukou.
"Nemáš radost, že tě Daisy přišla navštívit?" promluví můj tvůrce ze dveří, "Taky jsem jí neměl rád. Příliš křičela, víš?"
Ano, jistě. Daisy. Nikdy jsem jí neviděl, nemohl jsem si být jistý, že je tou panenkou vážně ona. Meg se zničeho nic vrhne k panence na zemi. Ne, Meggie, nedělej to!
"Daisy, Daisy!" pláče Meg. Nechápu jí. Má mít přece radost. Tak, jako vždycky dřív. Milovala přece jeho panenky. Teď ale začíná panikařit. Škrábe do vosku, ve kterém je panenka zabalená. Brzy její nehty zbarví krev. Můj tvůrce se zdá být rozzlobený, nedivím se mu. Zamkne dveře do pokoje, ke kterým mezitím doběhli Maddalena a Steve.
"Má nádherná Meggie, zničila jsi svou panenku!" řekne s jakýmsi tajemným podtónem a chytí jí za ruku. Oči se mu znovu rozzářily do zelena, jako v tom Meginém snu.
"A dokonce jsi hodila Pana Králíka na zem, ale odpouštím ti. Musíš se navrátit na místo, kam patříš: Po mém boku!"
"Kdo ksakru jsi?!" zakřičí na něj Meggie.
"Jsem Jason the toymaker," odpoví jí. To jméno jsem už neslyšel tak dlouho... "Tvůj věrný přítel, jediný, komu jsi mohla věřit!"
Meggie pomalu strne. Chvíli Jasona, jehož jméno jsem neslyšel roky, jen tak mlčky sleduje. Určitě už si taky vzpomněla. Vždyť už předtím si přece pamatovala jeho oči. Jeho smích. Dokonce i zvuk jeho drahocené modré hrací skríňky. Nemohla ho přece TEĎ nepoznat. Ne?
"Byl jsi to ty!" zakřičí na něj ve vzteku a začne do něj bít. "Zabil jsi je! Ty!"
Dál ho bije. Ale on se usmívá. Dveře Megina pokoje se pomaličku tiše otvírají.
"Jistě, že jsem to byl já, můj nádherný výtvore. Mr. Bunny ti to navíc už ukázal. Udělal jsem ti spoustu hraček a už se nemůžu dočkat až ti představím Mereandu, ale můžeš jí říkat Mandy, jestli chceš."
Už chvíli sleduju Steva, jak se plíží od dveří s baseballovou pálkou. Teď, když Jason domluví, praští ho silou po hlavě. Kdybych mohl, usměju se. Dřevo se rozletí na kousky a Jason nemá ani škrábnutí. Otočí k němu hlavu. Maddalena už začala ječet, Steven ale dál bije Jasona, až ten nakonec Meg pustí. Všichni se rozeběhnou dolů a já s Jasonem osamím.
"Nebojte se, Mr. Bunny," osloví mě klidně, "najdeme vám lepší kamarádku."
"Meggie, dávám ti poslední šanci. Pokud nepřijmeš, obarvím všechny stěny krví těch, které máš ráda. Ty potvoro!"

You did to me so well
Hypnotic taking over me
Make me feel like someone else
You got me talking in my sleep
I don't wanna come back down
I don't wanna touch the ground
Pacific Ocean dug so deep
Hypnotic taking over me

Hypnotic taking over me
Hypnotic taking over me
Ahh, ahh

Sedím na rameni mého tvůrce. Odcházíme společně do modrých dveří jeho království. V náručí nese dívku, která nám oběma bývala přítelkyní. Už brzy z ní bude jedna z nejkrásnějších panenek, jaké kdy kdo udělal. Po zdech jeho hračkářské dílny, mého pravého a jediného domova, visí různé hračky a panenky. Každá je jiná a přece mají jedno společné - výrazy vytvarované do emocí, ale i přesto svým způsobem prázdné a mrtvé.
Dveře se za námi zavřou a skryjí tak pohled na Megin pokoj. Když se opět otevřou, místo za nimi je jiné. Slunečná, teplá louka, vonící květinami a senem. Jediný, kdo je v dohledu je usměvavá brunetka. Ocitám se brzy na zemi a ona mě zvedá.

Dobrý den, jsem Mr. Bunny. A chci být tvým přítelem navždy.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Bianca Bianca | Web | 7. ledna 2016 v 18:33 | Reagovat

Som to radšej pekne prekrútila... možno si to ráno pozriem, teraz asi ne xD nezaspím

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama