Music death

12. ledna 2016 v 21:21 | Starvoice |  Creepypasta
Tak tu konečně máte mou úplně, úplně první creepypastu. A musím se přiznat, že dala zabrat. Jde o ff na anime Uta no prince-sama, které je mimochodem boží.

Byl to den, jako každý jiný. Až na to, že bylo nádherně! Sluníčko svítilo a foukal pomalý příjemný větřík. Protáhl jsem se a podíval na druhou stranu pokoje, kde spal Ichi. Nechtěl jsem ho vzbudit a tak jsem tiše vstal a oblékl se. Když jsem vycházel ze dveří, rozezvonil se mu budík. Rozešel jsem se chodbou. Byla sobota, takže od školy mám pokoj. Tajně jsem doufal, že potkám Nanami a budeme dnešek moct strávit spolu. Nepotkal jsem ji. Místo toho jsem málem narazil do Rena.
"Eh, ahoj, Rene" pokusil jsem se o úsměv. Byl jsem si ale naprosto jistý, že se s ním bavit nechci, "Neviděl jsi Nanami? Už od rána jí hledám"
Zvláštně se na mě podíval, "Malé jehňátko se ztratilo?"
Neodpověděl jsem mu. Nemám rád, když jí tak říká. Ona není žádné jehňátko! Ať si tak říká ostatním dívkám, ale ne Nanami. Pokrčil jsem rameny a šel dál. Třeba bude o ní něco vědět Natsuki?
Šel jsem k pokoji, kde bydlel on a Syo a zaklepal. Otevřel Natsuki. Překvapilo mě, že měl svou zástěru a na hlavě šátek. Nevařil zase, že ne? Povzdychl jsem si a zeptal se, jestli neviděl Nanami. Jen zavrtěl hlavou.
Nenašel jsem ji celý den. A na zkoušce pak chyběl i Ren. To už bylo víc, než zvláštní. Ale třeba jí našel a někam si vyšli. Sice mě ta možnost štvala, ale aspoň jsem se o ně tolik nebál. Na rozdíl od Natsukiho. Zazpívali jsme si text bez hudby a musím říct, že to byla moc příjemná změna. I když Nanaminy písně jsou úžasné, takhle to bylo nějak... víc naše.

V noci jsem nemohl usnout. U večeře chyběl Syo. Bylo zvláštní sedět tam jen ve čtyřech.
"Neviděl někdo Haruku?" zeptal se najednou Natsuki. Zavrtěl jsem hlavou.
"Ne, celý den."
"Ani já ne" ozval se Ichi. Všichni jsme se podívali na Hijirikawu. Chvíli se jen díval před sebe a pak zavrtěl hlavou. Povzdychl jsem si. Kde asi může být?
A teď jsem ležel v posteli a pomalu usínal a přemýšlel nad ní. Postupně jsem se odebral do říše snů. Zdálo se mi o Nanami. Hezký sen. Zničeho nic jsem uslyšel tupou ránu. Pootevřel jsem oči. Okno bylo otevřené. Záclonky povlávaly ve větru, ale kupodivu byly z půli stržené. Koutkem oka jsem zaznamenal pohyb a slyšel jsem vrzání, jak někdo zavřel dveře.
Pohlédl jsem směrem k Ichiho posteli. Ta byla prázdná. Zvedl jsem se a šel ke dveřím. Opatrně jsem vzal za kliku. Cítil jsem se divně, jakoby mě někdo sledoval. Hloupost, kdo by mě asi sledoval? Otevřel jsem a vyšel na chodbu.
"Ichi?" zavolal jsem do tmy. Nikdo mi neodpověděl. V mém periferním vidění se něco pohnulo. Rychle jsem se tam podíval. Někdo tam byl. V šeru ale nebylo poznat, kdo. Ale něco na něm mě vyděsilo. Spíš něco za ním. Něco táhl po zemi. Dveře jsem rychle zavřel, aby si myslel, že jsem si šel lehnout. Schoval jsem se za výklenkem sloupu. Srdce mi bilo rychleji, než kdy dřív.
Pomalu jsem toho člověka sledoval. Když na chvíli prošel okolo okna, zatajil jsem dech. Měl na hlavě černou kuklu a táhl... O můj bože... Ichiho! Byl jsem si jistý, že bych měl někoho zavolat, ale nemohl jsem se pohnout z místa. Jediný směr, kam mi šlo se pohnout byl vpřed. Šel jsem za ním. Viděl jsem, jak vychází z budovy a Ichiho hází na korbu auta.
Jakmile zasedl za volant, rozběhl jsem se a co nejrychleji se chytil korby. Zatímco se rozjížděl, vylezl jsem na ni. Ichi byl v bezvědomí, ze spánku mu tekla krev. Měl svázaná zápěstí k sobě. Rozvázal jsem ho a ovázal mu ránu na spánku. Dával jsem pozor, kudy jsme jeli.
Auto začalo zpomalovat. S tlukoucím srdcem jsem se připravoval k výskoku i s Ichim, když zaskřípěly brzdy a já vlivem prudkého zastavení ztratil rovnováhu a spadl dozadu, hlavou na hranu korby. Před očima se mi zatmělo. Všechno okolo zmizelo a upadl jsem do bezvědomí jako Tokyia.

Když jsem se začal probouzet, uvědomil jsem si, že je mi horko. Až moc horko. Pomalu jsem otevřel oči. A to jsem nikdy neměl dělat.
Byl jsem k něčemu přivázaný, pravděpodobně k nějaké dřevěné konstrukci. Hrála tam tichá hudba, kterou jsem určitě od někud znal. Na zemi byla krev. Zvedl jsem hlavu výš. A v tu chvíli se mi zastavilo srdce.
Ve stěně bylo kamenné schodiště. Na prvním schodu ležely dvě zkrvácené, vydloubnuté oči. Nebesky modré oči. Takové, jaké měl jen jeden člověk - Ren. Chtělo se mi zvracet a křičet zároveň, cosi mě ale nutilo dívat se ještě dál, ještě výš.
Jen kousíček nad Renovýma očima ležel on sám. Z prstů měl strhané nehty. Místo očí zely prázdné důlky, ze kterých visely oční nervy jen tak volně ven. Měl roztrhané tváře až k zubům. Vytržený jazyk se povaloval u jeho hlavy a v břiše šla vidět prázdná dutina po vnitřnostech.
Na stejném schodu jsem uviděl něčí uřízlá chodidla. Divím se, že moje večeře ve mně zatím vydržela, ale už jsem ji znovu na jazyku cítil několikrát. Hlavou mi tepalo zoufalství a hlavně panická hrůza z toho, co se tu stalo i stane. Nový šok mnou projel, když mi došlo, že Ren chodidla MĚL! Byl tady ještě jeden mrtvý!
S narůstající hrůzou jsem zvedl pohled ještě o kousíček. Ležel tam Syo! Oči měl sice tentokrát v hlavě, ale v nich zaraženy dvě hrozně dlouhé jehly. Chyběl mu nos a v místě srdce se mu skvěla ohromná díra.
"Nemusíš se bát. Brzy budeš jenom moje." zaslech jsem hlas z vrcholu schodiště. Já ten hlas znal! Ano, naprosto určitě! Kdybych si jen vzpomněl...
Vzhlédl jsem ještě výš. A zastavilo se mi srdce. Na masivním křesle tam... seděla dívka, kterou miluji nejvíc na světě - Nanami! Uprostřed čela jí zela díra jako od kulky, oční víčka měla přišitá k tvářím, jakoby spala. Spala navždy. Ruce měla pořezané a poškrábané, nohy v obvazech. A u ní se někdo skláněl. Někdo s černou kuklou na hlavě. Ten, co unesl Tokyiu!
Sklonil se k Nanamině mrtvé bledé tváři, "Neboj se, Nanami," řekl tiše, "Už jen chvilku a budeme navždy spolu. Tak, jak jsem ti to slíbil."
Pohladil ji po tváři a vstal. Sundal si kuklu. A mně se naskytl pohled na ten známý obličej s výraznou pihou, úzkými rty a modrýma očima, lemovaný fialovými krátkými vlasy. Hijirikawa. Zatrnulo ve mně. Nechápal jsem to. Jak... Jak to mohl udělat?! Byli jsme přece přátelé! Odvrátil jsem hlavu jinam. Jen proto, abych viděl Natsukiho bezvládně viset že stropu za ruce.
Nohy měl v kotnících odřezané jako Syo a stejným způsobem měl i vypíchlé oči. Po tvářích se mi spustily prameny horkých slz. Ne. Ne! Proč museli umřít? Proč je musel ZABÍT? Nic z toho jsem nechápal. Dotěrná píseň v pozadí pokračovala a mně konečně došlo, co je zač. A moje zoufalství se rázem změnilo ve vztek. Srdce se mi prudce rozbušilo, když jsem poznal NAŠI píseň! Tu, na které jsme tak dlouho pracovali. Tu, skrze kterou nás Nanami všechny spojila! Maji love: 1000%!
Ale byla jiná. Cizí. Nebyla to píseň šestice Starish. Zpíval ji jeden jediný hlas. Hijirikawův. Text byl změněný. Celá píseň byla posazená o několik tónů níž. On ji zničil! Zničil Nanaminu dokonalou píseň! Zničil symbol našeho přátelství... Už nikdy nic nebude jako dřív. A je to jeho vina.
Pohlédl jsem na druhou stranu. Ichi. Budeš mi chybět, příteli. Mlčky jsem sledoval Hijirikawu, jak jde k Ichim, který byl stále v bezvědomí. Sledoval jsem, jak na dlouhou jehlu nabodl nejdřív jedno a pak i druhé Ichiho oko. Obě je vrátil do důlků, jakoby snad k němu ještě přeci jen nějakou úctu choval.
Mlčky jsem sledoval, jak mému příteli pomalu, bolestivě odřezává kotník. Mlčky jsem poslouchal Tokiyovy výkřiky, když přišel k vědomí. A mlčky jsem viděl i poslední úder, kdy mu Hijirikawa rozdrtil zápěstí a odsoudil ho tak k pomalé a bolestivé smrti. Jediné, co jsem cítil byla beznaděj a samota. Jsem na světě sám.
Hijirikawa se vydal ke mně. Obličej měl potřísněný čerstvou krví, nějaká mu ulpěla i ve vlasech. Zavřel jsem oči a jen v klidu očekával svou smrt.

Ovanul mě jemný vánek. Zmateně jsem otevřel oči a díval se do stropu nad sebe. Co se stalo? Pod mou hlavou byl měkký polštář a Ichi naproti mě klidně spal. Byl to jen sen? Podíval jsem se k oknu. Bylo otevřené. Zprudka jsem se posadil a podíval ke dveřím. V nohách mé postele seděla mužská postava. Sestřižené polodlouhé vlasy mu tvarovaly tvář. Podíval se na mě a promluvil:
"Neboj se. Chci jen, abychom byli s Nanami navždy spolu."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Nepoučitelný Nepoučitelný | 2. dubna 2016 v 22:52 | Reagovat

Nechcu bejt rejpal, ale je to spis horor nez creepypasta.

2 starvoice starvoice | 19. dubna 2016 v 19:58 | Reagovat

[1]: Byl to první pokus ^^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama