May I help you?

24. ledna 2016 v 18:51 | Starvoice |  Creepypasta
Nad tímhle už jsem přemýšlela hodně, hodně dlouho a myslím, že se to vyplatilo. Už dlouho mi přišlo, že bych měla sepsat něco podle reality, kterou dobře znám... A takhle vznikla Janice. Obrázky stále nejdou, ale pokusím se s tím něco udělat, ano? No... pokud to tady tedy někoho zajímá.

Taky občas cítíte takový zvláštní smutek uvnitř sebe? Jako, když nevíte proč, ale zkrátka musíte být smutní? Nebo víte proč, ale jen si to nechcete přiznat? A nebo jste si to přiznali, ale nemůžete s tím vůbec nic dělat? Máte depresi? Býváte často smutní? Nemáte nikoho, s kým si můžete popovídat? Nikoho, kdo by se za Vás postavil? Nepřijde Vám, že jste na tomhle světě úplně sami? Že tu pro Vás nikdo není, když potřebujete? Pomáháte Vy lidem kolem sebe?
"Můžu ti nějak pomoci?"
Tahle jedna prostá věta, nechybí Vám? Nepotřebujete, aby se Vás na ni občas někdo zeptal? Nepotěšil by Vás něčí zájem? Nemáte dojem, že by byl svět lepší, kdyby tuhle větu používalo více lidí?
Ale já si všimla. Jsem tady. Všimli jste si Vy dneska té dívky, co prodávala na ulici přívěsky? Zeptali jste se jí? Jmenuje se Ela. Zemřela jí maminka. Prodává, aby pomohla otci s penězi. Ty přívěsky sama vyráběla. Nepotřebuje víc pomoct, než Vy? Jsou vaše problémy vážně tak zlé? Nemůžete se přes ně prostě přenést?
Oh, kdo že jsem? Zajímalo by Vás to? Proč se tolik zajímám, i když bych Vás neměla znát? Proč mě zajímá malá holčička na ulici? Proč jsem položila tu otázku? Proč se tolik ptám?
Jsem Janice. Vlastně nejsem, ale na tom nezáleží. Bývala jsem stejná, jako Vy. Čítala ty stejné knihy, sledovala ty stejné filmy, žila v tom stejném světě. Ale nikdy jsem necítila, že je to tak správně. Všude kolem mě deprese, strach, panika, bolest, teror, utrpení. To přece nemohlo být správně, ne? Takový přece svět být neměl, ne? Proč je všude taková... beznaděj?
Proč všichni utíkají do virtuálního světa, když ani tam svému smutku stejně nepomůžou? Nebo pomůžou? Jsou tam opravdu lidi, kteří ví, jak pomoct ze zoufalství? Stálo by za to to zkusit? Měla bych tomu dát šanci?
Já tomu šanci dala.
Svět není dobrý. Buďte veselí, bezstarostní, milí... vše je jen přetvářka. Jak tohle můžu říct? Zajímalo by Vás to? Nebo spíš, co se mi stalo? A zajímá Vás to doopravdy? Není to také jen přetvářka? Není to jen obyčejná zvědavost? Nechcete mi doopravdy pomoct, že ne? Jen chcete mít, o čem vyprávět, čemu se smát, co urážet, že? Tak jako všichni ostatní.
Možná proto jsem se nechala tolikrát zranit. S úsměvem na tváři jsem snášela všechno. Potřebujete pomoct? Co se stalo? Někdo Vám ublížil? Povídejte. Jsem tady. Vše si vyslechnu. Nebudu se smát. Poradím Vám. Pomůžu. Vím, jaké to je. Nikdy jsme se neviděli, ale vím o Vás vše. Jak se jmenujete, kdo jste, kde bydlíte, kdo jsou vaši rodiče, sourozenci, mazlíčci. Jaké věci jste měli rádi, jako malí. Co Vás trápí. Kdo Vám ublížil.
Vím o Vás cokoliv, co budu chtít. Někdy je lepší nevědět. Vyslechnu Vás, pomůžu Vám, udělám, co bude v mých silách. Ale kdo se postará o mě, až to budu potřebovat? Kdo tady bude? Vím, že Vy ne. Vím, že budete stejní, jako všichni ostatní. Jste sobečtí, ne snad? Zajímáte se o trápení druhých? Opravdu si říkáte přátelé? Víte vůbec, jak pomáhat?
Opravdu si myslíte, že můžete pomoct? Můžete pomoct všem? Můžete pomoct deseti lidem? Pěti? Dvěma? Dokážete pomoct aspoň jednomu člověku? Selžete v něčem tak primitivním? Je to vůbec primitivní? Je lidský život primitivní? Je můj život primitivní? Proto mi nikdo nepomohl? Proto si ode mě nikdo pomoct nenechal i když jsem se snažila?
Jedna jediná věta, které se mi nikdy nedostalo. Jedna jediná věta, která mě mohla zachránit. Jeden jediný člověk, který by se zajímal. Který by si všiml i nepatrných náznaků. Který by se zeptal a myslel to vážně. Kterého by doopravdy zajímala odpověď. Všechno mohlo být jinak.
Pláčete? Je Vám smutno? Cítíte se dobře? Zranil Vás někdo?
Jsme přátelé, že ano? Mám pravdu?
Potřebujete pomoct? Co pro Vás můžu udělat? Co se stalo?
Nedovolím, aby mým přátelům ublížili...
Už je Vám lépe? Chcete obejmout? Žádný strach, jsem na cestě.
Zlí lidé musí zemřít.
Našla jsem váš dům, smím dovnitř? Vím, kde je tvůj pokoj, smím tam?
Postarám se o ně.
Nebojte se, nic neukradnu. Jsme přece přátelé. Všichni, kdo Vám ublížili jsou mrtví. Brzy nebudete cítit žádnou bolest. Nebudete jako já. Já jsem tady. Vy nebudete. Nechám Vás odejít. Do věčného ticha. Bez bolesti. Bez trápení. Bez smutku. Není to to, co jste chtěli? Opustíte mě. Tak jako ostatní. Jsem zvyklá. Nikdo nezůstane. Nikdo nechce víc bolesti.
Nasadím si znovu svůj úsměv. Nic ho nesmí zničit. Bez něj nedokážu pomáhat. Pokud se nebudu usmívat, mé vlastní zoufalství mě zničí.
Je Vám lépe? Pomohla jsem Vám?
Prosím odpovězte.
Pomohla jsem?
Jste ještě tu?
Kdokoliv?
Prosím...

Nechci být sama... Je to tak těžké?
Udělala jsem něco?
Ublížila jsem Vám?
Chcete pomoct?
Nechte mě Vám pomoct prosím.
Nejsem Janice, už nikdy víc.
Smím Vám tedy pomoct?
Něco Vás trápí.
Smím Vám tykat?
Co se ti stalo?
Můžu ti nějak pomoci?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Tess Sládková Tess Sládková | 24. ledna 2016 v 20:10 | Reagovat

Wow... je to hodně zvláštní a na konci se mi to hodně vrylo pod kůži. Nějak nevím, co si myslet....

2 STIAK STIAK | E-mail | Web | 24. ledna 2016 v 22:06 | Reagovat

Ten pocit, když to dočteš a kdovíproč se pk rozhlédneš okolo sebe...

Krásně napsané. Líbí se mi to, skutečně. ^^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama