Madness

11. ledna 2016 v 21:17 | Starvoice |  Creepypasta
Taaak, včera nic nebylo, omlouvám se. Zato vám sem dneska hodím druhou dare fikci od Stiak (nudím se, asi dopíšu i tu třetí)
Konečně jsem na místě. Před vysokým kamenným sídlem, ve kterém bydlí ďábel. Dveře se sami otevřou a vpustí mě na chodbu. S překvapením sleduji, jak je tu vysoký strop. Na zemi je jasně rudý koberec, zdi lemují honosné dveře střídající se se zlatými svícny. Ze stropu visí masivní, sklem a diamanty vykládané lustry. Vykročím dál.

Mé zeleno bílé šaty se zavlní v průvanu, když se vchodové dveře tiše zavřou. Hnědé vlasy mám sčesané, aby mi nešlo vidět do očí. Černé střevíce nejdou pod bohatou sukní šatů vidět. Jednu ruku vsunu pod svou velkou stuhu v pase, zjistím, že moje kudla tam stále je. Dveře přímo přede mnou, na konci dlouhé chodby, začnou skřípat, až když jsem těsně u nich a otevřou se do stran. Mně se tím naskytne pohled na vysokého štíhlého muže. Jeho kůže je čistě bílá. Hlavu i čelo schovává pod fedorou. Nemyslím, že by měl nějaké kalhoty. Jen dlouhý, zpola rozepnutý kabát a vysoké černé boty. Natáhne ke mně hubenou ruku.

"Zdravím, zlatíčko. Chtěla bys růži?"

Jistě. Pro něj jen zlatíčko. Další den, další žena. To, co neví je, že tenhle den bude jeho poslední. Jakmile budeme tváří v tvář, pošlu ho rovnou zpět do pekla.

"Pojď do mé náruče, slibuji ti, že tě nezraním."

Poslechnu. Vezme do dlaně pramen mých vlasů a jemně k němu přičichne. Sevřu v ruce rukojeť nože. Počkám, až si mě k sobě přitáhne a jedním rychlým pohybem ho bodnu do srdce. Odskočím od něj dozadu a strhnu si paruku. Odhalím tím své blond vlasy a černo rudé, stále krvácející oči.

Krvácí stejně, jako jeho hrudník. Usměju se a vyjdu z místnosti, na chodbu mezitím vyběhly ženy a dívky. Musím najít tu, kvůli které tu jsem. Žádné jiné nevěnuji ani nejmenší pozornost.
Před dvěma měsíci má milovaná dívka zmizela. Tak, jako mizely všechny z celého širého okolí. Nikdo nevěděl, proč. Nikdo nevěděl, kam. Vždyť některé z nich opustily i své vlastní děti!

A pak zmizela i ona. Jednoho dne jsem ji přišel navštívit, ale místo její roztomile usměvavé tváře mě uvítal ztrápený výraz její matky. Místo nebesky modrých očí slzy. Místo hedvábných hebkých rtů jen vzlyky. Bylo jí šestnáct. Od té doby jsem všude hledal tohle místo. Místo, kde ji najdu.

Na chodbě není. Začnu prohledávat jeden pokoj za druhým. Za jedněmi dveřmi se přede mnou otevře další chodba. Hledám v každém koutku, ale ona není nikde. Zbývají poslední dveře. Otevřu je. A okamžitě padnu na kolena, když se k mým očím donese její výraz. Její zmučený, mrtvý výraz. Leží v úzké dřevěné rakvi, ruce založené na hrudi okolo modré růže. A její nebeské oči jsou upřeny kamsi za ni do výše.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama